10. listopad 2013
Z deníku otce: Ať žijí komíny
Dřevěné kostičky slaví u Staníka stále větší úspěch. Už si přestává hrát na Godzilu ničitele, ale občas zkouší i Bořka stavitele. Tedy plácnout do čehokoliv postaveného z kostek mu stále spolehlivě vykouzlí zvonivý smích.
Nicméně nejen, že mě občas nechá postavit mi i něco složitějšího, než jen sloup ve stylu, honem co nejvíc dílků na sebe než do toho plácne. Ale už se můžu rozvášňovat v palácových kreacích. No rozvášňovat, zase tak moc ne, když je v krabici přebytek půlválců a nedostatek lepších dílků. Ale snažím se. Staník pak důležitě vezme nějakou kostičku zvířátka a zkouší ji opatrně postavit na rovnou část stavby. A docela se mu to daří. Dokonce sám občas postaví i kus komína. A pokud se to nepovede? Bác a spousta smíchu, protože to je ta správná legrace. Takovou radost z nepovedených úspěchů a zápal do dalších pokusů, to se vidí jen u dětí. A chce se mi říct škoda. Ještě, že je to vidět minimálně v pohádkách: "Máchale spadlo ti to, asi vítr ne?".
V sobotu měla maminka cvičební akci, takže jsme se na ní se Staníkem zaskočili podívat. Kdepak je to malé batolící stvoření, co jen leželo, zvědavě koukalo a nechalo mě fotit. Teď jsme totálně nabourali dvě cvičební písničky, protože příchod Staníka převedl veškerou pozornost v sále z předcvičující maminky na pózujícího Staníka. No a když se konečně zase dali do cvičení, tak já místo focení , chytal Staníka, který se rozhodl pobíhat za maminkou a mezi cvičícími. Takže když jsem po dvou písních zavelel se Staníkem na ruce ústup, maminka jen s úlevou prohlásila "Vy už jdete? To je dobře."
Přitom Staník doma pokukuje po mamince, jak trénuje, připravuje sestavy a začíná se notně zapojovat. Koukat na něj jak poskakuje, pohupuju se v kolenou, máchá rukama a kradmým pohledem pokukuje po mamce, jestli to jako dělá stejně, stojí rozhodně za to.
Koukej táto, to jsem postavil sám