24. listopad 2013
Z deníku otce: Bububu
Spousta rodičů si v době kdy jsme neměli děti, stěžovala, jak na sebe nemají čas a skáčou jen kolem dítěte. Tak to není vůbec pravda, například my bychom na sebe s Luckou měli spoustu času, kdybychom v tu dobu nemuseli spát.
A tak v době kdy Staník odpadne, odpadne obvykle i jeden z rodičů. Ten momentálně méně unavený. Boužel naše odpadnutí trvá mnohem déle než toho našeho lumpa. Navíc maminka spící na kraji postele dostává po ránu od našeho malého čertíka slušnou sodu. Ať už pantoflemi do hlavy, přelízáním přes hlavu tam a zpátky, nebo jako tuhle lahvičkou s pitím přímo do frňáku. Zkrátka ke mě se ten lump jen tak snadno přes maminku nedostane. No jo, jenže maminka se následkem toho naučila, že když je hodně utahaná, tak se kolem sedmé ráno přesune do obýváku na gauč, kde se dospí a pantoflemi po kebuli pak dostávám já. A kdyby jen to, třeba tuhle se Staník hlasitě dožadoval ňam ňam, ovšem já byl polomrtvý a nebyl jsem ještě připravený vstávat. Tak jsem si ho nevšímal a byl chvilku klid. A najednou takový zoufalý brekot od okna. No to je jedno jak jste polomrtví a nevyspalí, tohle je něco co vás probere mrknutím oka. Takže copak se to děje? No co by, Staník si zkrátka pročůral plínku a ono to pyžámko pak studí. Jasný, ale tohle i nějak smrdí. Ha! Tak on si to nejen pročůral, on se pak skrz i prosra... a to je tenhle týden už podruhé. Asi je to z toho jak moc po ránu pije. Nestihnete včas při prvním řvaní vyměnit plínku a pak je tu takové nadělení. Že přes ospalé oči nevidím, protože jsem zrovna pracoval skoro do pěti ráno? Smůla, maminka je už v obýváku a já to nemám na koho hodit. Takže přebalit a pak hurá na jídlo. Protože když Staník vidí že jsem vstal, tak samozřejmě zamíří neomylně ke dveřím a dožaduje se snídaně.
Pravidelně se taky dožaduje prohlížení mé knihy s fotkami zvířátek. Jakmile se začne natahovat ručičkama a hlásit "bubo, bubo" je jasno. Tak si prohlížíme a on už poznámá víc a víc zvířátek. Dančata jsou ta "dada", káně je "káe", pták je "ptá" a takhle postupně rozšiřujeme slovní zásobu. Když přijdeme k hnědému ptákovi a já povídám "Staníku to je Luňák, Luňák Hnědý" a on na to otázkou "bublé?". Ne, žádné bublé, je to Luňák! "Bubléé" prohlásí oznamovací větou a otáčí dál, protože u tohodle obázku už má jasno. Celé to korunuje myš, kdy po větě "Tohle je myška", kouká ten náš malý rošťák zamyšleně na obrázek načež prohlásí "Ou jééé" a listuje ke svému oblíbenému Bubo bubo.
Bububu táto, jsem kelímkové strašidlo a přišlo jsem si pro tebe