4. říjen 2013
Z deníku otce: Klouzačka
Na horách jsem na dětském hřišti zkusil se Staníkem klouzačku. Měli tam takovou krátkou s mírným sklonem, prostě ideální pro první pokus. Staník se pomalu váhavě rozjel, já ho dole chytil a už se chechtal od ucha k uchu.
Takže jsme jezdili, pak to zkusil i sám po hlavě napřed. Houpačka a pohodička. O jedno dětské hřiště dál zase tatínci zkoušeli provazochodectví. Musím se pochválit , občas se mi povedly i dva kroky než jsem spadnul. A zatímco Slávek běhal po laně jak kdyby se na něm narodil, já balancoval, máchal rukama, vypadal jsem jak nezkušený ptačí letec na startu. Ale u Staníka to mělo úspěch mimořádný, jen jsem si stoupnul na popruh a zamával rukama, už se řechtal, až se za břicho popadal.
Druhý den jsem se chtěl mamince pochlubit, jaký je ten náš kluk šikula a dal jsem ho zase na tu skluzavku. Koukej jak umí krásně jezdit. A v tom vhuíííííí a Staník byl jak dole rychlostí rakety. Jen tak tak jsme ho chytili. Zatímco včera jezdil ještě pomalu, dneska mu to klouzalo takovou rychlostí, že jsme na to museli být dva. To by jeden neřekl jak velký rozdíl udělá změna kalhot.
Po návratu domů z hor si Staník konečně mohl začít užívat nových hraček, které dostal od maminčiny kamarádky. A rodiče taky. Sice nám tu teď nechodí znuděné dítko, zato tu huláká mašinka, nějaký divutvorný hrnec, co si nevím proč pochutnává na kostičkách a ani jedno nemá ovladač hlasitosti. Prostě jen vypnout nebo zapnout. Staník se baví a my si pak po večerech pískáme ty vlezlé melodie, které nejdou ničím vypudit z hlavy.
Staníkovo hledací "No ge je?", dostalo nové grády ve chvíli, když jsem mu přebaloval plínku. Dám jí v balíčku na zem, abych ji pak hodil do koše a když už je prcek na zemi, tak ještě doklízím přebalovací propriety. Staník popadne plínku a mizí s ní na chodbě směrem k záchodu. "Ty jsi šikulka, jdeš to hodit do koše s plínkami, viď", povídám. Načež se Staník prožene chodbou kolem do obýváku. Koukám na chodbě před záchodem plenka neleží. Cestou do obýváku taky ne. Takže kde jí asi tak mohl pohodit. Hledám, koukám a nevidím. Když už fakt nevím a vše jsem proběhnul dvakrát ptám se Staníka. "Staníku, kdepak je ta plínka?". Staník stojí máchne rukama od pasu k ramenům "No gde? Gde je?" A běhá jakože zmateně hledající po pokoji. Já běhám zmateně s ním a ptám se ho znova. V tu chvíli na mě ten náš malej kulišák mrkne a s uličnickým výrazem "nevíš co" se usměje, sáhne do úzkého otvoru pod jídelním stolem, kde bych v životě nehledal a vyndá plínku. S výrazem, to jsem ti to ale schoval, se tváří se děsně pyšně a já jen zírám. Tak to mě opravdu dostal!
Už se houpu na houpačce jako velký kluk!