24. říjen 2013
Z deníku otce: Miňonky
Víkend u rodičů proběhl báječně. Konečně jsem se trošku dospal. To jinými slovy znamená, prospal jsem prakticky celou sobotu. Nádhera, tak přeci jen jsou v roli rodiče sem tam šance i na trochu toho spánku. Staník spal pěkně sám v pokoji, takže vydržel spát až do osmé. Tak buď ráno moc chrápu, nebo si u babičky s dědou taky rád pospí.
V každém případě já jsem ani v těch osm ráno k němu nevstával. Já měl zkrátka den na spaní. Babička zkoušela Staníka dávat na nočník, což obnášelo ztrátu domova pro několik pavouků při vymetání pavučin a spoustu Staníkem komentovaného času vsedě, kdy se nedělo vůbec nic. Ostatní tak nějak obvykle. Pes, pes ... ale jen z dálky, jinak "bo, bo", tedy Staníkům výraz pro bojím, bojím. Slepičky, alá koko a ládování se bábovkou. Tu tentokrát nepekla babička, ale maminka a Staníkovi nechutnala čokoládova poleva, takže jsem mu jí musel okousat a pak mu dávat jen kousky bábovky bez čokolády. To byl vážně víkend jak pro mě za odměnu.
Korunu tomu dal Staník v neděli, když byl na spaní po obědě odnesen babičkou do ložnice. Tak si tam tak v klidu spí, pak se probere, ale je podezřelý klid. No aby ne. Lumpík objevil u postele rozbalené miňonky. Takže je pěkně potichu začal pořádat, pročež zmatlal co se dalo, hlavně tedy celou svojí pusu. Přistižen následně při činu jal se tvářit nenápadně a kulišácky najednou, což jeho čokoládovému úsměvu dávalo jistý punc nevinnosti.
Doma si už pěkně posíláme natahovací autíčka. Sice občas při natahování stáhne pneumatiky a sem tam pošle auto jinam než by chtěl, ale i tak už si zvládáme sednout proti sobě a posílat si jedno auto za druhým. Do toho musíme pravidelně alespoň jednou denně prohlédnout "bubo", tedy fotoknihu se zvířátky, kterou zrychleně listuje na konec, aby se dostal ke svým oblíbeným čtyřem fotkám. A i zbylá zvířátka žvatlavě komentuje.
V rámci podzimní procházky si tak užíval brouzdání v hlubokém listí a prchání před tatínkem, až šlápnul do ultra smradlavého psího výkalu, kterýžto nešel otřít. Snaha otírat mu nohu o trávu nebo obrubník sice nepřinesla kýžený výsledek, ale Staníka rozchechtala natolik, až jsme tím hovnem zamatlali i kalhoty. Zbytek procházky tak musel strávit v kočárku a já držíce chemickou zbraň v podobě dětské obuvi, jsem tlačil kočárek a snažil se nedýchat moc zhluboka. Doma se pak konalo čištění, následované mnohem důkladnějším čištěním kartáčem. Ráno maminka znalecky ohodnotila výsledek mé smrduté práce a vzala botky znova do parády Cifem. A pak znova a ještě jednou ... a zkrátka ty hovna se tam snad nějak zažraly nebo co, vidět na botě už nikde nejsou, ale cítit jsou z ní pořád. Tak máme boty v igelitce ve skříni, aby s nimi Staník nepobíhal po bytě, když se dožaduje procházky ven a kdo ví, jak to s nimi ještě dopadne.
Miňonky? Tady? Kdepak, tak ty jsem opravdu neviděl...