5. kvě 2014
Z deníku otce: Přes Troju a peřeje
Lucka si mě a Staníčka poslední dobou nějak předchází, takže máme obden nějakou dobrotu, ať už bábovku nebo perník, oba se oblizujeme až za ušima a chválíme jakou máme šikovnou maminku.
Akorát Staník se rozhodl, že taková dobrota to jen na jídlo škoda a u kokosové bábovky se rozhodl, podobně jako u stavebnice, rozebrat ji na ty nejmenší kousky. A tak jsme měli na talířku bábovkoviště, no tedy taky na stole, na zemi a vznikaly nám z toho různé ornamenty a cestičky. Na oblečení? Jo tam taky!
K tomuhle vylepšováku přidal další, už nám nebere židle od stolu, aby je někde v koutu místnosti seřadil za sebe do řady. Kdepak už se je taky naučil skládat, takže na zemi přeskakujeme mnohem větší kusy nábytku, protože složené Ikea židle zabírají míň místa jen postavené o zeď, ale položené na zem, to je jiný příběh.
Aby maminka měla šanci udělat z takhle vylepšené místnost zase obyvatelnou, vysílá nás se Staníkem ven na procházku nebo sportovat. Takže jsme v rámci sportu vyjeli s kolem na Letnou, tatínek si totiž přál nový měřič srdečního tepu na běhání. Hmm tak dolů k řece to jede pěkně což o to, přes Stromovku je to ve slunečný den trochu peklo, protože sice jsou na zemi vyznačené pruhy pro cyklisty a zvlášť pro chodce, pro spoustu lidí to ale je nakreslené neviditelným inkoustem, takže je to jízda na kličkovanou a spoustou pohoršených výrazů, co si tam jako na kole dovoluju jet. Zpátky je výhodou výběh s koňmi, takže Staník si může hladit koně, kterých se na rozdíl od maminky nebojí a já zase můžu být za tyrana rodiče, když ho po půl hodině hlazení a okukování koní zkouším dostat zpátky do chariotu.
Cestou je pro Staníka taky další zábava a tou je sledování kajakářů v umělém plavebním kanálu. Další půlhodinka s nadšeným dítětem a dalších pár minut otce tyrana, abych si mohl vyjet zpátky ten kopec od řeky do Kobylis. Zlepšovák, vezmeme to Trojskou ulicí. Ano to je ta, kde v zimě mají tramvaje problém s výjezdem. No co byste řekli, ani s vozíkem za kolem to není žádná hitparáda, tedy ne že by to bez vozíku mohla být nějaká změna. Když o půl hodiny později nahoře s roztřesenýma nohama, sýpajícím dechem a tepovou frekvencí koketujíci s vyskočením srdce z hrudi zastavím, abych se trochu vydýchal, povykuje zezadu Staník, jedeme, jedeme. U řeky je krásně, takže to znamená jediné, tenhle "kopeček" budu muset zkrátka natrénovat.
Táto, koník!