2. listopad 2013
Z deníku otce: Ranní řádění
Spím, spím a najednou Staník zaheká. Rozespale mžourajíc, tápu po pokoji k jeho postýlce. Hlavně rychle potmě najít ten zatracený dudlík, nesmí se moc probrat, takže záleží na každé vteřině, dudlej a spi dál. Pššš, pššš, pššš.
Takhle nějak probíhají naše noci. Jo do nedávna to bylo hej. To jsem se o to nestaral. Spal jsem a jakmile se malej probral a rozeřval se, vstala maminka, dala mu prso a tím ho znova uspala. Hurá, tatínek se ani nemusel probrat. Jenže ouha, asi tomu napomohla akce Apalucha, nebo si Staník řekl, že už je na kojení moc velký. Zkrátka on už z prsa pít nebude. Prima, mamince odpadlo kojení a můžeme Staníka odvézt na hlídání třeba na celý víkend. Jenže jakmile se ta malá mrška v noci moc probere a začne juchat nebo řádit, je zle. To už ho totiž najednou nemáme jak uspat. A když mi hodinu řve u hlavy, leze přes obličej několákrát tam a zpátky, to už dovede vzbudit i mě. Navíc je to většinou kolem třetí nebo čtvrté ráno. Takže jsem se naučil vystartovat jakmile slyším trochu hlaholu od postýlky. Kam se hrabou akční hrdinové s reakcí na šustnutí nepřátel v roští. Pche. Zatímco akční hrdina v rámci bleskurychlé reakci otočí hlavou a přiloží tak maximálně prst ke spoušti, tak já za stejný časový úsek stihnu vstát, položit dítě do postýlky, prohrabat se postýlkou tam a zpátky hledajíc dudlík a to asi tak třikrát dokola, najít náhradní dudlík u postele, strčit mu ho do pusy, dát k němu plyšového pandu, přikrýt ho, najít teprve teď ten původní dudlík, dát ho na poličku, udělat pšš a zalézt zpátky do postele. Vidíte? Za tu dobu se vteřinová ručička sotva zachvěla k pohybu ...
No a jak tahle hrdinská scéna vypadá z pohledu maminky? Asi nějak takhle. "Chrrrr, chrrrr" ... to bude pořád chrápat, nebo se k tomu dítěti konečně vypraví? ... "Chrrr, ech, dítě" ... ale, že už by mu to došlo? ... "brly, brly, ehm, uh, tak já k němu jdu" ... no to mu to trvalo ... "safra kudy z peřiny, aha támhle je postýlka" ... au, moje noha, teď jsi mi šlápnul na ruku. Ne opravdu nevím kde má dudlík, vem si náhradní ze stolku. ... "Sakra kde je ten dudlík, lehni si! Doprčic" ... říkala jsem že náhradní dudlík je na stolku ... "tak je tu ten dudlík nebo není, hernajz nevstávej z té postýlky, lehni si. Neřvi! Tady máš méďu" ... na stolku ... "tak já nevím kde ten zatracenej dudlík je. Nemáme náhradní dudlík?" ... jo je na stolku ... "A hele, tak já vezmu tady ten dudlík ze stolku" ... ech ... "no vidíš, hají, hají, už spí" ... au můj kotník, slone to byla moje ruka .... "chrrrrr, chrrrr". No zkrátka jak říkám, uspání probírajícího se dítěte během jediného mrknutí oka.
Ráno, když už je jasné, že nejde o drobné probuzení, to je kdykoliv mezi 6 až 8 ráno. No spíš kolem té šesté. Tak vyndáme Staníka z postýlky, šup s ním na nočník a pak ať si dělá co chce, rodiče chtějí ještě spát. Staník už chápe, že s rodiči takhle po ránu nehne a tak si hraje. Tedy spíš totálně řádí. Vytahá z kapsáře, všechny mastičky a krabičky, vezme oblečení rodičů, přidák nim i boty a začne je v různých kombinacích skládat na postel, kde spíme. Pak je přeskládá na druhou stranu pokoje k oknu a zase zpátky. A to s co nejvíce boucháním, tlučením o zem a za použití zkratek přes hlavy rodičů a podobně. Hodně rád tedy ještě vysedává na parapetu u okna, kouká ven na lidi venčící pejsky a říká nahlas "Pe, pe", to abysme věděli, co vidí. Do toho lehce bouchá rukama do oken. Ani ne proto, že by chtěl, aby se na něj ti psi podívali, nebo že by doufal že náš bubnování probere, ale spíš proto, jaké pěkné šmatlance to na skle dělá. Když následně usoudí, že už nás nechal vyspat dost dlouho, to je málokdy později než v osm hodin, tak nás začne bouchat botou po hlavě, nebo nás praští nočníkem. Akorát tudle byl po ránu tichý jak myška. Ano správně, jakmile je dítě v klidu a nezlobí, vyvádí nějakou neplechu! No a náš rošťák dosáhnul na krabici kapesníčku, všechny vytahal, polovinu natrhal a pak celé tohle kapesníčkové puzzle rozložil po pokoji. No a já se pomalu probouzím, bez rány nočníkem do hlavy, rozhlídnu se a v pokoji bílo! Ne to není ní sníh. Staník vidí můj výraz, stojí tam, plácá se do stehen a chechtá se od ucha k uchu. Tak zítra Staníku snad zase radši tím nočníkem po hlavě.
Chachá, to koukáte jak se umím zabavit, když si semnou nechcete po ránu hrát