12. srpen 2013
Expedice na Helgoland
Po víc jak roce a čtvrt jsem se konečně odhodlal k sepsání článku o foto expedici na Helgoland. Proč píšu článek až v půlce srpna o dubnové expedici a ještě ke všemu o rok později? Hodně živé a špatné vzpomínky, kvůli kterým se mi na výpravu nevzpomíná zrovna v dobrém. Ale to bych předbíhal, takže jak to vlastně začalo.
Někdy koncem roku 2011 se mě Peter Krejzl zeptal, jestli s ním a dalšími fotografy nechci jet fotit na Helgoland. Jsou tam parádní kolonie terejů bílých a taky tuleňů. Skvělé místo pro focení. Po shlédnutí pár fotek a lehkém pročtení informací bylo jasné, že tohle si zkrátka nemůžu nechat ujít.
Co je to ten Helgoland
Helgoland je malé souostroví v severním moři o velikosti cca 1 kilometru čtverečního. Patří k Německu a pokud ho hledáte na google mapách probíhá to asi takhle: Ostrov přes celý monitor s detaily uliček. Zvětšit, ostrov a okolo moře, zvětšit okolo moře, pak pořád okolo moře, moře, stále moře a hele Dánsko. Dostat na ostrov se dá pouze lodí nebo letadlem a zajímavostí je, že zde nesmí jezdit auta, pouze elektromobily. Ovšem na ostrůvku, který celý obejdete během jedné hodinky to ani není příliš potřeba. Asi pět minut lodí od hlavního ostrova je ještě druhý ostrůvek - Dune, plný písečných pláží, na kterých se válejí spousty tuleňů.
Co nás čeká a nemine
Jakmile jsem odsouhlasil svou účast, začal jsem se dozvídat "děsivé" podrobnosti. Třeba, že cestou bývají brutální vlny a když jsou větší jak 5 metrů, tak trajekt nejezdí a můžeme se tam neplánovaně zdržet o něco déle. Posledně prý kamarádi museli zůstat o den déle a cestou zpátky byli tak zelení a záchody tak obsazené, že trávili "veselé" chvilky na palubě. Zvlášť detailního popisu se mi dostalo poté, co jsem se neprozřetelně zmínil, že na lodi ve vlnách trpím. Jinak tam prý brutálně fouká, je tam písek, co proleze všude a vším. Zkrátka na fototechniku se musí brát neoprenové obaly, zabalit vše do kuchyňských fólií a připravit se i na následky tříště ze slané vody.
Vyrážíme - dorážíme
Po přípravách, mírných obměnách ve složení expedice a dalším strašení od kamarádů, jak to bude na té lodi hrozné, konečně vyrážíme. Překvapivě se opravdu naskládáme do mého auta v pěti i s fototechnikou. Rakev na střeše jde sice sotva zavřít, ale vešli jsme se. Po noční jízdě dorážíme do přístavu a přichází první nečekané překvápko.
Na parkovišti v přístavu je chlapík s nápisem P na tričku a ptá se na jak dlouho chceme parkovat. 3 dny. A chcete parkoviště nebo garážové stání. No raději garáž. Fajn, tak si vyndejte věci a dejte mi klíče od auta. Tolik co s mými znalostmi němčiny pochopím. Ale když se ptám, kde mám počkat na klíče, až mi auto zaparuje se tváří udivěně. Prý tady mám lísteček a až se za tři dny vrátíme auto mi přiveze. To se mi nelíbí. Nenechám přece klíče s autem někomu koho neznám. Nehledě na to, že auto je sotva rok staré a kdyby ho dotyčný ukradl, tak pojišťovna řekne, vždyť jste mu ty klíče sám dal. Chci aby mi přivezl klíče do ruky, ne to nejde. Nechápe, co po něm chci a proč. Nicméně zase tak obvyklé to asi není, když kousek od nás parkuje terénní mercedes a ze stejného postupu jak u nás je majitel taky překvapený. Ale klíče od mercedesu nakonec odevzdává. Hmm, co se dá dělat, buď tu ty klíče a auto nechám, nebo dál jet nemůžeme. Takže předávám auto s klíči a za to dostávám papírek, který si mám sám podespat!!! No a jdeme koupit lístky na loď. Z radostné expedice, my najednou letí hlavou jestli své auto ještě někdy uvidím a nebo jsem právě zahodil skoro tři čtvrtě milionu. Dobráci kamarádi si mě ještě na lodi pěkně dobírají a baví se na můj účet.
Při čekání na loď jsem navíc pěkně promrzlý. Předpověď počasí byla na 13-16 stupňů, mám tak jarní oblečení, a ostatní vyndavají péřovky. Nejdřív jsem se jim smál proč si to berou. Jak já jim je teď ale závidím. Teplota je sice dle předpovědi, ale silný ledový vítr dělá počasí opravdu mrazivé.
Sláva, dorazili jsme a vlny naštěstí skoro nebyly
Na ostrově
Přijíždíme na ostrov. Hrůzné vyhlídky z vln se naštěstí nevyplnily. Asi to takhle bouří hlavně okolo prosince, takže vycházíme z lodi s dobrou náladou, sluníčkem v zádech a žaludky na svém místě. Nechceme taxi? A na co jako? Na takhle malý ostrov? To si snad ty věci doneseme. Chyba. Krpál nahoru, funíme a plazíme se obtěžkání fototechnikou a jak rádi bychom si teď ten odvoz bagáže zaplatili.
Kdepak bagáž taxíkem, ten kousíček si přece snadno vyjdeme
Pak už jen nají ubytování, popadnou foťáky a vyrazit na první obhlídku. Obléknu se raději tepleji, ale nepromokavé kalhotové návleky nechávám doma. Přeci jen, až pojedeme na Dunu válet se v písku, tak se pro věci ještě stavíme. Hmm a nebo taky ne. Po prvním focení Terejů, kteří jsou opravdu nádherní a hnízdí prakticky na dosah ruky od turistické stezky se vracíme zpět do městečka a rovnou do přístavu. Lodí přejíždíme obhlédnout Dunu a hádejte co, jsem jediný kdo nemá ty nepromakavé vrsty s sebou v batohu.
Nevadí nadšeně lehám do mokrého písku a fotím tuleně, pobíhám po pláží a užívám si krásy přírody. S přicházejíím večerem se ale do mě dává zima, písek mám naprosto všude a jsem nakonec rád, že se vracíme zpátky k lodi a přejíždíme na hlavní ostrov.
Fotím si na písečné pláži na Duně. Foto: Peter Krejzl
Smrt na jazyku
Cestu do penzionu trávím napůl rozklepaný zimnicí. V pokoji si naměřím hezkých 38,5 a přestože bych se nejradši zachumlal do peřin, musím ještě přes chodbu do sprchy. Odpískování je nezbytné. Ten písek je opravdu všude, na holé tělo se dostal přes 3 vrstvy oblečení. Alespoň foťák, že je v pořádku. No a pak už jen paralen a spát.
V noci lehce blouzním, horečka stoupá a sotva se doplazím na záchod. Když v 5 ráno ostatní vstávají a jdou fotit při východu slunce, říkám ať jdou, že to nějak zvládnu. To ještě netuším, že horečka atakuje skoro 40. Naprosto vyčerpaný a rozklepaný zimnicí si užívám pohledy na strop, tedy pokud se zrovna napohroužím do podivného letargického spánku. Probouzí mě nemožnost se nadechnout, žaludek poslal zpět do pusy kousek mrkve či co (znáte to, mrkev je tam vždycky) a v tom mrtvolném spánku jsem ten kousek jídla vdechl. Rudnu, snažím se popadnout dech, jenže nejde to! Nakonec se mi přece jen podaří ten kousek nějak vykašlat. Užívám si každý nádech a kochám se výhledem z okna ... na hřbitov. Ubytování máme totiž přímo vedle hřbitova. Což o to je to krásně udržovaný hřbitov, ale v tomhle stavu a málem udušený zrovna nedokážu takovýhle výhled ocenit. Horečka se stále drží mezi 39 a 39,5 prášky, neprášky a aby toho nebylo málo, než se kluci vrátí k obědu, podaří se mi se skoro udusit ještě jednou stejným způsobem. To už mi hlavou letí opravdu nehezké myšlenky na to, že mám doma těhotnou manželku, jestli se vůbec vrátím domů a že možná ani neuvidím své dítě. Zkrátka nic co bych přál někomu zažít. Samozřejmě pokud to přežiju, ještě stále je tu možnost, že stejně nebudeme mít auto, kterým bychom se vrátili domů ... jak uklidňující.
Kluci se vrací z focení, vidí na mě, že jsem dost otřesený a já tak trochu vyprávím co a jak. Naštěstí mi jejich návrat trochu zvedá náladu, prášky sice stále nezabírají, ale další pokus o udušení už se nekoná. Takhle v blouznění a s horečkami trávím celkem tři dny. Tedy celou dobu našeho pobytu na Helgolandu. Třetí den se alespoň dostavuje lehce účinek paralenu a já mám teplotu jen 38. To by bylo, abych si ještě před odpoledním odjezdem trochu nezafotil. Navlíkám na sebe prakticky všechno teplé oblečení co mám s sebou. Půjčuji si péřovku, ještě jeden prášek na cestu a alespoň pár hodin dopoledne si zafotím.
Cesta zpátky
Odpoledne už jen pobereme věci, cestu k přístavišti si užijeme výtahem, co jsme objevili a kocháme se krásnými barevnými pobřežními domečky. Pár cestovních fotek a pak už jen lodí zpátky na pevninu. Naštěstí i zpáteční cesta je bez nějakých velkých vln. Ve stavu v jakém jsem, opravdu nevím, jak bych případné velké vlny zvládl.
Barevné přístavní domečky, dominanta Helgolandského přístavu
Po výstupu z lodi mávám tím papírkem, co jsem dostal za auto a jsem usazen do mikrobusu. Kousek jedeme a světe div se, ono tam je opravdu moje auto. Hurá! Sice to garážové stání není garáž, ale jen oplocené hlídané parkoviště, radost ze shledání s mým čtyřkolovým vozítkem mi to ale rozhodně nekazí. Pak už jen dlouhá cesta domů a smutně procházet fotky a zjišťovat co všechno bych udělal jinak, kdyby mi bylo dobře a mohl jsem pořádně fotit. Kluci radostně popisují jak jim vyšly snad všechny druhy počasí od mlhy, deště, jasné oblohy, oblačna, zlaté barvy při západu, nádherný východ ... prostě nic co bych si já sám užil. Ale víte co? Já jsem tak šťastný, že jsem doma, že jsem živý a můžu obejmout manželku, že mě promeškané fotografické příležitosti vlastně až tak netrápí.
Nepříjemný zážitek se do mě ovšem hluboko zahryzl. Takže roztřídění fotek trvá víc jak půl roku. Zkrátka se mi nechce na ty fotky ani moc dívat. K úpravám se pak dokopávám další půlrok. No a k článku o expedici? Sami vidíte, rok a čtvrt po návratu. Nakonec, ale nějaká ta fotka přeci jen vyšla, k článku jsem se dokopal a snad se i vám bude nějaká ta fotka bude líbit.
Fotogalerie - Helgoland duben 2012
{phocagallery view=category|categoryid=75|limitstart=0|limitcount=0}
