10. leden 2013
Z deníku otce: Čaj pít nebudu
Tak nám poslední dny ten výtah jezdil, nejezdil. No spíš nejezdil. A tak když už na procházku tak pěkně po schodech. Docela jsme se procvičili. Tedy spíš se nám moc nechtělo a Staník nám svých řevem dával najevo, že naprosto nechápe proč ho už konečně nevezmeme ven.
Ono takové kočárkové venčení bez výtahu má jednu zásadní nevýhodu. Když zaparkuju kočár v kočárkárně, tak musím toho mrňouse vzbudit. Tedy nemusím, ale ještě nikdy se mi ho nepodařilo vyndat tak, aby nebyl vzhůru. Aspoň, že když ho vynesu a dám do postýlky tak to často zalomí, aby se dospal.
Přidali jsme k obědovému krmení další vychytávku. Rozhodli jsme se, že ho začneme učit zapíjet to čajem. Maminka koupila nějaký výborný bylinkový čaj, no výborný, jak bych to ... asi takhle, ze zdravotního hlediska jistě báječný, leč po prvním ochutnání jasně odmítnutý. Ani po dalších pokusech a přetahování kdo víc vydrží, jestli naše nervy nebo Staníkův řev, se nám do něj už ani kapku čaje dát nepodařilo. Nevadí, zítra je taky den.
Jo den, ale jaký? Já vám to teda povím. Uřvaný! A to pořádně. Na dečce ho to nebaví a řve, v náručí ho to nebaví a řve, v postýlce ho to nebaví a řve. Dáš si čajík? A zase řve. Prý když hra na nervy, tak to vezme rovnou pěkně zostra. Vydržím víc než maminka, ale toho řevu tedy opravdu není málo. Nový čaj za drahé peníze z heřmánkem a ovocem taky nechce. Odpor k lahvičce stoupá, ani jednou nenatáhl a po pokusech se lžičkou se tak křenil, až měl všechen čaj na bodíčku. Počkej zítra lumpe!
Odpoledne první běhání se Staníkem v novém roce. Světe div se výtah jede. Ale tatínkovi to nějak neběhá. Po předchozích pár bězích a strhaných osobních rekordech přece nemůže kočárek při běhu tak zpomalit. Chyba lávky, může! První kilometry to jde dobře, ale pak mi úplně odmírají svaly, sotva ten zbytek nějak odplazím. Nejhorší část? Tahat kočárek řídkým bahnem, kdy kočárek zapadá do bláta, mě podkluzují nohy a ještě se marně snažím držet si slušný čas. Tak takhle tedy ne. Radši bych sníh, než tuhle zablácenou zimu.
Další den s dalším čajem. Ovšem už ráno začíná tak krásně a zábavně. Já ve spánkovém komatu a maminka jde se Staníkem do kavárny. No jde, nakonec nejde. Probíhá to asi takhle, jak slyším z polospánku. Tak ukaž, ještě tě přebalím. Jé, to se mi musíš počůrat zrovna když tě rozbalím? Ale ne, ty jsi načůral po sebe! Cože ty máš mokré i bodíčko a to zrovna, když nejvíc spěchám. Jak se ti povedlo, že máš počůranou i hlavu? Tak to máš smůlu hochu na sprchu ti teď prdím. Jsi mokrej zůstáváš doma. A bylo to. Staník byl v postýlce, táta v posteli a máma si šla do kavárny na domluvenou schůzku.
Další část dne pěkně se slíbeným čajem. Tentokrát nějaký instantní malinový sunárkový. Prý ho děti milují, říkali jiné maminky. Ovšem to bychom mu to asi museli podávat v jiném balení. Jen vidí tu lahvičku už řve. Zdá se, že ten první čaj byl tak hnusný, že z toho má dlouhodobé trauma. Ti řikám to vypiješ! Povídám s jemnou otcovskou grácií, držíce totálně řvoucí dítě v náručí s náústkem lahvičky v puse. Blé, né, túdléééé reaguje synáček. Řve jak tur, prohýbá se, vrtí se, dělá mi v náručí most, do toho řve přes lahvičku, plive. Prostě ne. Po chvíli urputný boj ukončujeme, aby ještě nezískal pocit, že po jídle ho čeká trápení a nepřestal nám jíst, když už dlabe tak pěkně. Lahvičku dostane prázdnou pěkně na hraní a za pár dní to můžeme zkusit znova. Zatím skóre Staník vs. čaj, zcela jasně 3:0. Jo a výtah zase nejezdí, takže opět rozcvička po schodech. To je asi trest za to mučení s čajem.
Já že zlobím? Jen si nemyslete rodičové, mě už z toho čaje stojí vlasy hrůzou.
