13. říjen 2013
Z deníku otce: Akce Apalucha
Začátkem týdne mi volal kamarád Tom, jestli nechci vzít Staníka a jet s ním a jeho dcerkou Rozárkou do Kašperských hor. Že dáme maminkám doma oddech na celý víkend a užijeme si akci Apalucha. No a kdyby nám to moc nešlo, vždycky můžeme sednout do auta a dojet zase zpátky že?
Během týdne měl nejdřív Staník rýmičku a kašel, pak lezlo něco na mě i na maminku, ale nakonec jsme byli se Staníkem v celkem použitelném stavu. Takže v pátek odpoledne vyrážíme směr Šumava. Čekají nás drsné podmínky ze začátku nevytopené chaty, noční mrazy a parádní podzimní hory. Místo, abych jel po paměti, tak se nechávám vést navigací. Takže klasika, závěr cesty jedeme cestou necestou. Ještě že máme teréňáka. Původní plán dát spát děti do jedné místnosti nevychází. Rozárka potřebuje před usnutím tři fáze brekotu a tak Staníka při druhém řevu nesu do jiné místnosti. Sice zatím nevytopené, ale co má teplý fusak. Děti zahříváme v místnosti přímotopy, tatínky pak svařeným vínem a medovinou. Ideální začátek víkendu. V noci mrzne, alespoň podle toho jaká je k ránu ve spacáku zima. Staníka tulím k sobě, ale jeho fusak je asi teplejší jak můj spacák. Kluk spí jako by se nechumelilo. Zapnul bych přímotop, jenže je kus od postele, a kdo by vstával do té zimy. Takže ještě chvíli mrznu, než posléze několika klokaními skoky doskáču do spacáku k přímotopu. Kolik že je hodin? Tři klokaní! No a za chvíli už je v místnosti skoro teplo.
Ráno nakrmit, nenechat děti moc přetahovat o hračky, naložit děti a kočárky do auta, dát maminkám zprávu, že noc jsme přežili a hurá na turistický výlet. Ideální kombinace auto > autobus > pořád z kopce k autu podél Vydry, je zkrátka báječná. Sluníčko krásně svítí, na půli cesty je hospoda, co víc si přát. Uvnitř skvěle vaří a mají tam živou vydru. Už u vchodu se skví varovný nápis, pozor vydra kouše. Takže jak to dopadlo? Staník nadšený z vydry, vydra se namáčknutá na klec nechala pohladit mnou i Staníkem a ani jednoho z nás nekousla. Staník zářil jak sluníčko a mě byl na dotek ten vydří kožíšek taky moc příjemný. Druhou půlku cesty děcka pěkně prospala a na závěr jsme si zajeli do Sušice do cukrárny na kávičku, čokoládu a dortík. Tedy my tatínci, děti pěkně šup do hracího koutku. Ehm, tedy až na to, že jakmile byly v hracím koutku, tak se nám obě posraly jak zákon káže. Ještě že tam měli přebalovací koutek s nápisem "jen pro maminky s dětmi". Usoudili jsme, že jako otcové tam taky můžem a i přes zavřené dveře šířili do části kavárny úplně jiný odér. Po hře o posranější dítě jsme dokončili kavárenskou siestu a vyrazili zpět do drsných podmínek Šumavských hvozdů. Chalupa šla naštěstí tentokrát vytopit celkem rychle a cenu "otce roku" vyhrál Tom, protože narozdíl ode mě zvládl Rozárku v té zimě i vykoupat. Já to se Staníkovou rýmičkou radši nerisknul.
Nedělní den už tak vydařený nebyl. Ráno slunce nikde, zato pod mrakem a jemný déšť už od rána, do toho mě začala bolest osmička, už tak oteklá z předchozího večera. V rámci úklidu a pomoci s chalupou jal jsem se štípat dříví. Staníku stůj tady, ne nechoď ven, na tohle nesahej, koukej jak štípu ... taková prima bojovka jak nezabít vlastní dítě, neuseknout si u toho prst a ještě nějaké ty špalky rozkouskovat dopadla "parádně". Dítě přežilo bez úhony jen totálně zapatlané jak si hrálo na zemi v kůlně, do toho mokré kalhoty jak neposlechlo a šlo si sednout ven do deště na trávu a já si vydělal, protože jsem jednou netrefil špalek sekerou ale topůrkem. Bohužel topůrko nevydrželo můj úder hodný Schwarzenegra a naštíplo se. No já se tomu topůrku nedivím, mě drnčela ruka taky ještě nějakou tu chvíli po té.
A pak už jsme jeli domů. Co v takovém počasí že? Zastavení znovu v Sušici v cukrárně nevyšlo, protože nám oběma děti v autě usnuly a tak hurá až do Prahy. Doma jsme překvapili maminku moc brzo a Staník, místo aby se jí vrhnul kolem krku, tak se tvářil jako by jí viděl před chvílí a hnal se místo po maminčině objetí k pytli s hračkami. Krásně uklizený obývák uvedl do stavu "tady je Standíkovo" během asi pěti minut, čímž vyvolal u maminky lehký tik v oku, následovaný bědováním, proč já jsem tu vlastně uklízela. Takže během chvilky taková domácí idyla. Hlavně že jsme si ten víkend parádně užili.
Koukej co jsem našel na zemi, poklad! Jo a trochu mi od něj zčernaly ruce.
