19. prosinec 2012
Z deníku otce: Alpské dobrodružství 2
Zábava v horách pokračuje. Počasí se umoudřilo, je krásně slunečný den a Staník kouká z okna na zasněžené hory a nemůže se vynadívat. My se pomalu chystáme, že vyrazíme na svah a babičku s mrnětem necháme protentokrát doma, aby se mohli procházet u penzionu.
Když v tom Staník začne koulit očima, hekat a tlačit. Že by konečně po 3 dnech? Zdá se totiž, že mrkvové příkrmy mu nějak zabetonovali bříško. Takže uličník nám dělá půlhodiny grimasy a vypadá to že tentokrát se snaha nemine účinkem. Ano po přebalení je jasno. Máme tu první tuhé hovínko. V tu chvíli, ale začíná to nejlepší. Uprostřed přebalování pokračuje a tlačí a tlačí ...
Vidět maminku s babičkou jak ho drží a komentují to, to je pohled a poslech pro bohy. Protože já se u toho chystám do lyžařského, tak ze začátku jen vidím jak se snaží chytat odpadávající hovínka do plíny. Zajdu za roh a jen slyším, hele to je jak z mlínku. Šmarjá toho je! A leze z něj další. Ono se to snad na tu plenu nevejde. A už mě volají, honem podej přebalovací podložku, ať nezakadí babičce postel. Prcek s nožičkama nahoře koulí očima, sveřepý výraz ve tváří a tlačí, maminka odchytává co jde, šermuje rukama a babička naopak jistí Staníkovi ručičky a nožičky, aby do té nadílky neplácnul ruce i nohy a nezkoušel uplácat sněhuláka, tedy vlastně hovňuláka, zkrátka situace jak z nějaké komedie.
Nakonec je dokonáno, Staník má blažený výraz, protože ho konečně přestalo tlačit bříško a my můžeme vyrazit na sjezdovku. Večer si ještě dáme výlet do Švýcarska na čumendu do Freeshopu. A protože já už si nepamatuju cestu tak bloudíme. Nakonec po telefonátu kamarádům najdeme správnou cestu do údolí, až na to, že jak zjišťuju jedeme po druhé straně údolí. Mezi cestou kde jsme měli být a kde skutečně jsme je asi kilometr vzdušnou čarou, ovšem tak dva kilometry dolů a další kilometr a půl nahoru. Tak jedeme, bloudíme a já si užiju spoustu vtipných poznámek ohledně cesty. Takže jsme viděli ledopády, rozsvícenou švýcarskou vísku, pojeli celnicí bez kontroly, ale freeshop nikde. Když už ho konečně potmě najdu, je asi 7 minut před zavíračkou. No hlavně, že jsme si užili zábavný výlet.
Další závěrečný den lyžování je Staník znovu vyvezený lanovkou ke sjezdovce a opět to celé krásně prospí. Cesta domů už neprobíhá tak hladce, protože prtěti se už tak dlouhé sezení nelíbí, takže to dává víc najevo a do toho, abychom si tu cestu užili, tak se nám třikrát pokadí. To abychom si vyzkoušeli přebalování ve všech tranzitních zemích. Ovšem které miminko může říct, že jeden den nechalo hnědou stopu v Itálii, Rakousku i Německu. Zkrátka tenhle zápis do deníku je tak trochu o hovně :)
Po nekonečné cestě a konečném příjezdu domů dáme prcka na postel. To je radosti že je doma. Usmívá se, vesele žvatlá a do toho dělá všechny možné cvičební prvky od mostu, přes balení se do klubíčka k snaze dostat nohy za uši. Jasně ukazuje, že už byl v té sedačce chudák celý zdřevěnělý, a že už bylo na čase, aby se konečně mohl pořádně protáhnout a odpočinout si. Celkově si Staník vysloužil velkou pochvalu za to, jak hodný na cestě byl a jak to všechno zvládnul. A tím končí naše první alpské dobrodružství.
Neruš táto, musím se pekelně soustředit!
