10. duben 2014
Z deníku otce: Březen do Zoo vlezem
Protože jsme od maminčiny kamarádky Evičky dostali kartičku do Zoo s volnými vstupy, tak po první návštěvě v únoru jsme se vydali do Zoo se Staníkem ještě několikrát. Je to ideální, protože Staníka zvířata baví, tatínka taky, zvlášť pokud si vezme foťák a maminka je zase ráda, že má doma od těch svých zvířat konečně chvíli klid.
Po odpolední návštěvě s akcí u medvědů, jsme si dali další návštěvu ve spodní části Zoo. Orli, tučňáci, plameňáci a lachtani to prostě pro našeho lumpa nemá chybu. Ovšem já se těšil na to, jak mu ukážu hezky zblízka tygry a jak se pobavíme u goril. No a tak, když jsme se tam přes všechny ty ptáky a Staníkovo utíkání opačným směrem, konečně dostali, tak gorily nikde. Zato tam místo nich byla nějaká paní a uklízela. A jako gorila ani trochu nevypadla.
Do patnácti minut budou zase zpátky, dozvídáme se od zřízence, tak si chvilku počkejte. Jasně, parádní čas akorát na pavilon šelem. Přijdeme dovnitř a Staník se nalepí na vytrínu s ještěrkama a tygrů si ani nevšimne. "Staníku koukej, co je to?", snažím se ho upozornit na ty pruhované kočky. Rozářené dítko mi běží ke sklu a volá "Tygr!, Wrauu". Doběhne k ležícímu, ospale mžourajícímu tygrovi, zamyšleně se na něj podívá a pronese: "Tygr! Spinká!". Naprosto bez zájmu se otočí a jde zase pozorovat ještěrky. Kdepak spící tygr, nuda.
Posléze tedy razíme na tu paní uklízečku, ale ta už si to mezitím s gorilami prohodila a tak si i ty opičáky trochu užijeme. Návrat přes pavilon Gaviálů probíhá ve stylu: "Staníku koukej to jsou krokodýli", foťák k oku, abych udělal jednu fotku a než udělám rychlý cvak, kluk je fuč. Vyrazí z pavilonu a nazdar. Krokodýli jsou taky nuda, takže na plameňáky a domů.
Ještě jednu návštěvu o pár dní později zvládáme, protože jsem zvědavý na tolik opěvovaná koťata Levharta Mandžuského. Když se k nim se lumpíkem přes všechny ty slony a hyeny a antilopy a sovy a já nevím co ještě dostanu, je tam strašně narváno. Staník je v kočárku, už asi hodinu a půl měl spát a nic. Takže konečně vybojuju místo u skla, těžké podmínky, silné protisvětlo přes zapatlané sklo, skoro nejde fotit, není nic moc vidět a dítko se mi po dvaceti minutách focení v kočárku celkem vzpouzí. Nevadí, nechce spát, vyndám ho ven ať přes to sklo líp vidí. Okolo mě dav tlačící se na sklo, Staník u nohou, cítím jak se dotýká nohy, zvedám foťák a fotím. Staníka pořád cítím u nohy, takže všechno je v pořádku, no ne? No NE! Kouknu dolů a co to naše lumpačisko dělá? Je naplácnutý na skle obličejem a blééáááá, oblizuje to umatlané, osahané špinavé sklo. Vyslintal už flek velikosti talíře. No tě pic!
Staníku to nemůžeš, dám ho od skla, ujistím se že to chápe, zvednu znova foťák k oku. Kontrolní pohled na dítko ... blééééááááá ... zase. Lump! Nedá se nic dělat, konec levhartů. Odcházíme, dávám ho zpátky do kočárku = řev. Naštěstí jen chvilku a pak konečně s dvouhodinovým zpožděním usíná po obědě. Jenže to už mířím ze Zoo na parkoviště a domů. Doma dostaneme pochvalu, to víte jedno zhusta oblízané bezpečnostní sklo, víc jsme pro přirozenou tvorbu imunity už ani udělat nemohli.
Tygr! Spinká...
