22. září 2013
Z deníku otce: Bubo
Týden pokračuje další ukázkou podzimního počasí. Takže co je nejlepší proti dešti a trudomyslnosti? Vyrážím se Staníkem ve slejváku na výzkumnou procházku do Kauflandu. Je to asi dvě zastávky autobusu, takže ideální na pěší procházku, zvlášť když je takhle mokro.
Několik poznámek pro budoucí podobně zhovadilé nápady! Zaprvé, Staník nemá rád ochranou slídu "čti kočárkovou pláštěnku", takže buď pod ní řve, nebo se snaží dostat se otvorem pro vzduch ven, případně tím otvorem protáhnout kočárek zevnitř. To aby lépe viděl a víc moknul. Poznámka číslo dvě, moje goretexové nepromokavé boty už nejsou ani trochu nepromokavé. Kdybych šel bez bot byly by ty ponožky mokré úplně stejně. Poznámka číslo tři, asi i ta bunda by snesla lehkou obnovu impregnace. Poznámka čtyři, když už máte vzteklé dítě, všude kolem prší, v botách máte dva slušné rybníky a bundu místro rozprašovače, není nic lepšího, než dát si natruc zmrzlinu. Jenom ten truc celkem studí. Ovšem nejvíc zmrzlé jsem měl nakonec z toho výletu ruce, které tlačily kočárek. Příště až bude zase takhle hnusně, tak si radší půjdu se Staníkem zaběhat.
Vyměnil jsem hadici od sprchy za jinou, lépe ohebnou, abychom se při sprchování neprali se sprchou jak s krajtou. Navíc pěkně útočnou, tuhle mě zničeho nic vyskočila z ruky a zlila mě i celou koupelnu. Starou hadici jsem pak dal na topení, aby vyschla, že jí smotám a schovám pro strýčka Příhodu. Jenže místo strýčka Příhody se po ní ihned vrhl Staník a bylo jasné, že lepší hračku jsem mu ani nemohl vymyslet. Nejdřív zkoumal utahovací konce jezdící po hadici, pak s ní sváděl líté boje jako rytíř bojující se zlou saní, aby nakonec zkrocenou hadici tahal za sebou jako pejska na provázku. Je to už několik dní, ale tahle hračka ho stále nepustila, kam se hrabou nudné plyšové či plastové a zvuky vyluzující nesmysly. Kdepak! Kupte dětem kus hadice a máte vystaráno!
V úterý mi taky konečně přišla poštou fotokniha mých vybraných fotek za loňský rok. Speciální výběr fotek přírody. Trochu zklamání přišlo po rozbalení a zjištění, že pošta nezacházela s knihou asi zrovna v rukavičkách, takže obal knihy je naražený. Nicméně, vzal jsem si Staníka na klín, že si to prohlédneme pěkně spolu. Panečku, to byl nápad. Zlobivé a nespokojené dítko se úplně zklidnilo a prohlíželo si s nadšením jednu stránku za druhou. Já mu u toho pěkně povídal co je každé zvířátko zač, až jsme se dostali k výru velkému. A tak mě napadlo, že Staníka víc zaujme hezký latinský název a povídám: "to je Bubo bubo". A Staník hned povídá "bubo". No a od té chvíle jak viděl v knize výra, hned povídal bubo. A že ho viděl hodněkrát! Prohlížet si zvířátka, to totiž nestačí jednou, to se ta kniha musí projít od začátku do konce alespoň pětkrát dokola. Pak si to prohlížel i s maminkou. Maminka vzala knihu, Staníka na klín a taky u každého zvířátka říkala jaké zvířátko to je. Jen v jejím podání to bylo: "pták, zase pták, jinej pták, taky pták, ... " a pak samozřejmě Staníkovo "bubo".
Když už jsme u těch slůvek, Staník se pěkně rozpovídal, takže jakmile něco hledáme, nebo něco hledá on, tak je to samé "ge? ge?" (čti kde). A pak se taky zvědavě ptá "Oje to?" nebo "Oje?", několikrát dokola. Asi taková první fáze všemi "opěvovaného" období "a proč". Když se takhle na něco ptá, tak mu povíme, co to je, a on to důležitě zkusí zopakovat. Pokud to tedy není moc náročné slovo, jinak se usměje, jako že to chápe, a že takhle jasnou věc není třeba ohledně výslovnosti trénovat.
Vidíš, ta hadice se dá klidně držet třeba takhle.
