24. červen 2013
Z deníku otce: Cesta s překvapením
Ráno po nočním balení jsem totálně nevyspalý málem nasedal do auta po hmatu. Ideálně namalovat oči na víčka a předstírat, že nespím. Cesta za dovolenou na Slovensko může začít.
Z počátku kromě drobné komplikace se snídaní, ubýhalo vše dle plánu. Cestou jsme si libovali, jak v nejteplejším dni, podle rádia, v Praze nebudeme. Sem tam zastávka na krmení nebo přebalení a vypadalo to, že odjezd v brzkých ranních hodinách se vyplatil.
Jenže za Žilinou z ničeho nic celá silnice stojí, a stojí, a stojí ... pak se to trochu pohnulo a za kilometr to zase stojí. To nám do cíle zbývalo kolem 100 kilometrů a už jsme byli celkem unavení. Nakonec jsme zastavili na benzínce, protože Staník si nějak stěžoval, tak jsme si říkali, že to bude prima, když dáme přebalení a odpočinek.
"Máte na záchodech přebalovák?", ptám se obsluhy. "Ne, ale můžete použít kulatý stůl před toaletami", dozvídám se v reakci na svůj dotaz.Prima, maminka pádí na záchod a já začínám přebalovat Staníka. Zdálo se někdy, že si v předchozích zápiscích o přebalování stěžuju? Zapomeňte na to! Staník vyzkoušet naprosto nový kalibr o které jsem snad ani netušil, že existuje.
Rozepínám patentky u nohavic a koukám, co je to tak mazlavé, do čeho se bořím ... ano je to hovno. Ale kdyby hovno, představte si, že dáte dítě do několika centimetrů hlubokého mazlavého bahna, pak ho zvednete a to co má na zadku a na nohou si pak zaměňte z bahna na hovna. Ano zesraný naprosto totálně, celé nohavice zevnitř v tlusté mazlavé vrstvě a Lucka na záchodě. Pomooooc! Denisa se Slávkem, kteří jedou na dovolenou s námi se baví, ale naštěstí podávají pomocnou ruku, Denisa tak přináší odmotanou roli toaleťáku a já si aspoň můžu otřít to nadělení z rukou a začít odmatlávat z kalhot to nejhorší, abychom je vůbec mohli ze Staníka nějak dostat. Ten samozřejmě řve na celé kolo, abychom si to o to víc užili. Tolik toaleťáku na záchodě nemají, abych to dítě uvedl do přijatelného stavu a naše zásoba vlhčených ubrousků na tohle taky nemůže stačit. Co teď?
Staník putuje svlečený do umyvadla na dámských záchodech, které si tím zabrám pro sebe. Řev dítka se stupňuje a z kohoutku teče jen horká voda bez možnosti regulace. Tak tady to tedy nesmyju! A co pánské záchody? Denisa pomahá s průzkumem a za chvíli už máme z druhého umyvadla nouzovou vaničku. Naštěstí, už jsem totiž začínal zvažovat že ho snad budu muset umýt v záchodové míse. To byste neřekli jak může být vzpouzející se dítě v neprakticky tvarovaném umyvadýlku neudržitelné. Bojím se aby nevyklouzl ven, nebo se nepraštil do hlavy o hranu umyvadla, a to že všechny části těla, za které jsem schopný ho jakž takž bezpečně držet, jsou mazalavá od hoven, na jistotě úchopu moc nepřidává. V tu chvíli se už s pomocnou rukou přidává i maminka a nakonec po spoustě řevu, smradu a hory mazlavého maglajzu máme dítko zase čisté a přebalené. Následně se s Luckou shodujeme, že tohle, bylo zatím to nejdrsnější co Staník předvedl.
Zbytek cesty už naštěstí plyne bez podobých překvapení. Na závěr dne po ubytování v hotelu, ještě jdeme s úsměvem na recepci s jednou hustě popsanou A5 se závadami na pokoji. Když se daří, tak se daří! Cesta je ale za námi a tak nás konečně čeká vytoužený a setsakramentsky zasloužený spánek, jet 550 kilometrů přes 10 hodin, to už by snad bylo rychlejší jet k moři.
Hele táto a máš ty vůbec umyté ruce? ;)
