25. červenec 2013
Z deníku otce: Cihla fitness
Víkendový oddech u babičky a dědy začal poměrně brzkým odjezdem v pátek. Tak nějak tradičně, chceme vyjet co nejdřív, ideálně hned po obědě. A tak už okolo šesté večer sedíme v autě a vyrážíme na cestu. No tedy vyrážíme, tak úplně zase né, protože se od benzínky ještě musíme vrátit pro to, co jsme zapomněli doma.
Po dojezdu a krátkém uvítání se nejprve necháváme zaživa sežrat komáry a pak vyrážíme s Luckou pro lahev portského. Babička si mezitím bere na starost uspávání lumpíka. Původní plán těsně před zavíračkou jen rychle na otočku koupit lahev se stává zkouškou trpělivosti. V Tescu jede v pátek večer jediná pokladna a přestože má každý jen pár věcí, obvykle nějaký alkohol a něco k zakousnutí, tak fronta neutěšeně narůstá. Letmo vidím jak pokladní bere dvoustvovku a proti světlu ji kontroluje zda je pravá. Dělám si legraci, že takhle zkontroluje každou a než přijdeme na řadu bude ráno. Humorná poznámka mi tuhne na rtech když vidím, že skutečně každou bankovku bere pokladní do ruky a prohlíží proti světlu. A to tempem, bankovka, hmm, pomalu zvednout proti svělu, pečlivě zkontrolovat, hmm, položit na pult a vzít druhou bankovku, hmm, pomalu zvednout proti světlu ... a takhle při platbě třeba osmiset korun jsou tam ty dvou stovky třeba čtyři ... no jestli bude kousat i do každé dvacetikoruny, jestli jsou taky mince pravé, tak to vyjdeme z obchodu nejdřív za světla následujícího dne. Nakonec se po úmorném čekání dostáváme na řadu. To už hlásná trouba v obchodě hlásí, jak se bude za chvíli zavírat. Asi od mikrofonu nevidí na tu frontu za námi. Platím několika papírovými bankovkami, takže co myslíte? Ano, bankovka, hmm, pomalu zvednout proti světlu ... já z toho pokladního asi vyrostu ... nakonec když je tedy jasné, že ani jeden z těch papírků není falešný, můžeme si konečně vzít nákup a jet domů.
Babička mezitím zkušeně uspávala, takže Staník nespí. Jak jinak, takže uspat s vychutnat si portské. V noci si pak Staník z ničeho nic ve tři soupne v postýlce a začne řvát. Slepý, tápající a lehce unavený po tom portském nacházím postýlku, pak po zvuku i řvoucí dítko. Beru ho do náruče a uspávám, no chtělo by to dudlík. Ale kde je? Najít ho nemůžu, snažím se ve stoje neusnout v čemž mi trochu pomáhá ten Staníkův řev a po delší době konečně nahmatám dudlík v postýlce. Staník trochu utichá a po "krátkém" asi dvacetiminutovém houpání v náručí usíná a já ho můžu dát zpátky do postýlky. Maminka spala tak tvrdě, že o řvoucím dítku vědí všichni kromě ní. No, kdo by se divil, za týden toho moc nenaspala, takže zkrátka odpadla.
Sobota se nese v duchu dospávání spánkového deficitu a večerního grilování. Mám jako obvykle důležitou funkci hlavního grillmastera. To je asi takhle: Stando rozehřej grill, hotovo, tady je maso a zelenina a sýry a já chci opéct chleba a pak je už tma, všichni jsou přežraní a když konečně odcházím od grilu sníst si své maso, tak se všichni loučí, že už jedou domů. Já si dojím skoro o samotě maso, nechám se ožrat komáry a můžu do sprchy odsmradit se od kouře. Grill je bohužel na zahradě za boudou, takže jsem tam jak na hambě a zatímco ostatní vesele ševelí a baští u stolu, já se udím v kouři. Je to jako v té pohádce se třemi zlatými vlasy a zakletým převozníkem. Příště jakmile půjde někdo kolem grilu, dám mu do ruky obracečku na maso a zmizím do víru společenské zábavy.
Nedělní vstávání je brutální, vstávám před šestou, protože mě čeká fitko u švagra. Je to cihla fitness a spočívá v přestěhování spousty cihel z jednoho místa na zahradě na místo jiné. Pak se musím trochu dospat, chvíli si pochovat toho našeho uličníka a pádit do zámeckých stájí, kde mám v plánu fotit vlaštovky v hnízdě. Focení se daří tak napůl a pak abych zase pádil domů, protože nás čeká odjezd směr Praha. Přes tohle všechno ještě zvládám lehce před desátou uběhnout 7km v rámci pravidelného tréninku a pak už se jen těším na postel. Je to zvláštní, ale vůbec si po té neděli nepřipadám nějak odpočatý.
Co já bych těm rodičům zase vyvedl?
