9. září 2012
Z deníku otce: Dny Marianne
Pokračujeme se Staníkem v pravidelném sportování. Dneska jsme si byli zase zaběhat a tatínek už se zlepšuje. Jestli to takhle půjde dál, tak si brzy zkusíme nějaký hromadný běh. Tedy pokud se někde na startu prcek nerozmyslí, že by se radši nechal nakojit :).
Vypadá v té závěsné houpačce chariotu mnohem spokojenější než v kočárku. Jakmile trochu povyroste, tak si to vyměníme a bude tahat on mě. Jen se bojím abych se do toho vozíku vešel. :)
Spokojené sportování a užívání si mateřské nám ale další den narušila hrůza srovnatelná s mučením pekelným. Začali dny Marianne. Pro ty co netuší o co jde, jeden ženský časopis slaví jednou za rok nějaké výročí vzniku či co a po 3 dny jsou ve spoustě obchodů slevy na všechno možné. Naneštěstí pro nás i v dětských obchodech. Byl jsem na to psychicky připravovaný celý týden maminkou. V pátek prostě jedeme do asi pěti obchodů, pro věci, co potřebujeme na prtě, nějaké oblečení na zimu, chůvičky a tak dál a tak dál.
Když jsme dorazili do BabyParku, což byl první obchod na seznamu, zhrozili jsme se. Jednak nebylo prakticky kde zaparkovat, ale hlavně uvnitř fronta přes celý krám a to bylo asi půl hodiny po otevíračce. Tak to tedy ne! Ani jeden z nás neměl chuť do něčeho takového lézt, dost na tom, že jsou v podobném stavu obchody před vánocemi. Dojeli jsme do druhého obchodu "Babiz" a tam to vypadalo celkem nadějně, jen asi 12 lidí ve frontě u pokladny. Takže Lucka vyzkoušela nějaké oblečení, já vybral chůvičky a než jsme to provedli, fronta narostla asi na 30 lidí. Rozhodli jsme se, že tohle snad dáme. Nojo. Jenže ona tam byla jen jedna pokladna a i když se prodavačky snažily a připravovaly to pro pokladní, aby to odsýpalo, tak to ve skutečnosti vůbec neodsýpalo. Do toho platili lidi kartami, takže i placení se táhlo jak týden před výplatou. Vědět, že tam budeme čekat asi 40 minut, tak jsme do té fronty vůbec nelezli. Ale když máte za sebou 20 minut, zdá se vám, že už už budete na řadě, to prostě neodejdete. Nakonec jsme se přece jen dostali k pokladně a pak hurá do auta a nakojit. S tím naším hladovcem to bylo jen tak tak. Další plán nasytit tatínka a obejít s ním zbylé obchody. Naštěstí už ne miminkovské, takže méně přeplněné. Nicméně tam nikde neměli co jsme chtěli. Takže prakticky 2/3 dne promarněné.
Tedy já se snažil tenhle týden sportovat, ale takhle odrovnaný jako z toho dnešního nakupování jsem se necítil po žádném tom sportu. Jedno je jisté, až budou za rok zase dny Marianne, tak mě do obchodů nikdo nedostane.
Jak se ti líbí běhání s tátou? Držím mu palce :)
