21. srpen 2012
Z deníku otce: Doba dudlíková
V životě muže jsou určité zlomové okamžiky, když políbí první holku, když udělá řidičák, když poprvé drží v ruce klíčky od svého nového vozu a začíná to tím, když konečně, ale opravdu konečně dostane svůj PRVNÍ DUDLÍK!
Zatímco první fáze dějin lidstva dělíme na dobu kamenou, dobu bronzovou a dobu železnou. Tak život jedince by se dal dělit jako doba porodní, doba kňouravá, doba usr...ná ehm chci říct doba plenková, pak významnou roli tvoří doba dudlíková. Tedy hlavně pro rodiče. Původně jsme chtěli zkusit bezdudlíkovou metodu, to bude na pohodu, stačí mu jen nenechat si cucat palec, aby se to špatně neodučovalo a prostě mu ten dudlík nedat. "Chachá, já vám ukážu přeskočit můj první dudlík", řekl si mrňous a stačilo necelých 14 dní řevu a jakmile skončila doba, kdy se dudlíkem může ohrozit správné kojení tak šup s ním do pusy! A už ho má :). To je úleva, to ticho, ten klid, prostě nádhera.
No nádhera, minimálně 5 minut. To si cumlal, ručičkama si ho přidržoval u pusy a vypadal nejšťastnější na světě. Dudlal si jak o život. Pak to ale předudlal, dudlík vypadnul, začal brečet a přišel na to. Finta jak si zavolat rodiče dudlík nedudlík. Stačí udržet tu věc v puse, dokud se nade mnou rodiče sklání a hned jak se otočí flus ho ven! :) Dudlík dostal rovnou stylově s prasátkem, jednak proto, že o čistotnosti miminka si neděláme žádné iluze a pak jsme dnes byli na návštěvě, kde měli tam spoustu malých prasátek. Můj nápad posadit Staníka mezi čuníky s tím dudlíkem a vyfotit to, že by se tématicky k sobě hezky hodili, se z nepochopitelných důvodů nesetkal u maminky s nadšením. Máme ještě jeden s králíčkem, tak třeba mi časem projde králíkárna :)
Jo! Konečně! Mám svůj vlastní dudlík!
