21. leden 2013
Z deníku otce: Dospělácká peřina
Opět začínáme den lehce nevyspalí. Staník si v noci o jídlo umí říct celkem hlasitě a maminka je teď kvůli práci tak unavená, že nevnímá a spí. A spí dokonce tak tvrdě, že řev našeho hladového potvoráka probudí i mě.
Tak ho dávám k sobě na postel a snažím se ho uchlácholit. Pokud maminka nereaguje, znamená to totiž obvykle: "nakojila jsem a jestli řve, tak se taky trochu starej ty". A tak se starám a zkouším ho a uspat. Řev ovšem stoupá do zvukového projevu právě startujícího letadla a moc na uchlácholení to nevypadá. Nemá hlad? V kolik jsi ho kojila? Co, cože? Reaguje Lucka ze spánkového komatu. V půl šestý! Říká s ultimativním tónem jako, že malej nemá nárok. Aha a kolik je vlastně hodin teď? Maminka kouká na hodinky ... ehm, půl šesté. To není možný. No a nebo jsem na ty hodinky koukala při posledním kojením špatně a kdoví kolik vlastně bylo. Tak mi ho dej. Řev ustává jako otočením vypínače. Lumpík hltá jak o život a je jasné, že měl ale opravdu hlad. A zatímco já ho chlácholil za zvuků překračující všechny noční normy, a to i ty letištní, tak maminka prý nic neslyšela. Byla tolik utahaná, že dokud jsem jí neprobral tak nevěděla, že nám dítě brečí. Tomu říkám pořádná únava.
V postýlce Staník poslední dobou spíš než pod dečkou leží dekou různě omotaný a má ji víc schumlanou v rukách nebo pod sebou než přes sebe. Máme v bytě docela teplo tak to moc nevadí, ale přeci jen by asi měl spát pořádně pod peřinou. Takže s velkou slávou dostává skoro dospěláckou peřinku. Zkrátka místo dečky normální dětská peřina s povlečením, akorát že zabere skoro celou postýlku a Staník se v ní prakticky ztrácí. Ovšem usíná zachumlaný pod peřinou jako velký kluk. Ty jeho pózy a spící polohy dostávají zase nový rozměr.
V sobotu jedeme slavit dědovy padesátiny a Staník předvádí vzorné usměvavé miminko. Nejdřív vyrazí s prababičkou na procházku v kočárku. Prababička se totiž na Staníka jen třese. Pak zatímco my s maminkou a dědou odjedeme nakoupit obal k mobilu, tak babička a teta Káťa, to je ta u které řve jak jí vidí, mají Staníčka jen pro sebe. Staník si už na tetu zvyknul, nechá se chovat, směje se a blbne s ní. Teta je v sedmém nebi. A zatímco my nakupovali tak oni hráli "hru na blbečky". Jak se to hraje? To v rámci snahy o pobavení a rozesmátí malého dítěte děláte všechny možné ksichtíky, mluvíte jako mentálně retardovaný a pokud ze sebe děláte blbečka dostatečně dlouho, dítě vás odmění úsměvy nebo dokonce smíchem. Takže se snažíte rozesmát ho ještě víc a nezúčastnění pozorovatelé už sahají po telefonním sluchátku a hledají číslo na Chocholouška.
Neděli trávím z velké části "sportovně". Takový sportovně branný den, kdy běháme s kamarády po lese v prudkých zasněžených stráních nahoru a dolů s těžkou fototechnikou na zádech tentokrát nazýváme "focení zubrů". Škoda, že to nevědí i ti zubři. Výsledek? Ani jedno zmáčknutí spouště, díky tomu rekordně rychlé vytřídění fotek, utahané nohy po půldenní túře a alespoň dobrý pocit z pobytu na čerstvém vzduchu.
Sportovní nadšení pokračuje i následující den a tak vyrážíme se Staníkem běhat to chumelenice. Zase to klouže, navíc padají větší vločky, takže s šátkem přes pusu alá bandita. Kočárek je nakonec celý zasněžený a prospaný prcek spokojeností jen září.
Jo a peřinka se zase odstěhovala do skříně. Jednak byl skoro pořád v noci zpocený, ale hlavně neklidný. Po pár nepříliš vyspalých nocích, kdy zlobil víc než obvykle a byl jsem, vidíc zase zpocenou hlavičku, zkusil dát peřinu pryč a vrátit mu tu jeho dečku. No to bylo radosti! Hned jí popadnul jak kamaráda po kterém se mu stýskalo. Nacpal kus do pusy, zamotal jí kolem sebe a po chvíli zase celý odkopaný spokojeně, spal přitulený k zmuchlané dece, jak k nějakému plyšákovi. Takže na peřinu není třeba spěchat.
Fakt? Vážně si tu deku můžu zase nechat na spaní? Hurá! Dokud nosím kohouta, nesmí deka do kouta.
