1. září 2013
Z deníku otce: Eskalátory
Začátkem týdne jsme vyrazili na nákup prvních pořádných botiček. Protože už Staník přejde bez problémů celý pokoj ve stoje, nastal čas na nákup prvních "capáčků". Pozor, to není slůvko co bych si vymyslel, to se opravdu takhle používá.
Maminka nastudovala všechny možné tipy a doporučení na vhodnou první chodící obuv, vyřadila nesmysly jako boty za 1500 a víc. Přeci jen jde o boty které mu vydrží tak 3 týdny, než mu zase noha vyroste. No a vyrazili jsme. Samozřejmě eshopy jsou botiček plné, jenže kupujte dítěti boty přes eshop. Takhle si nekupujeme boty ani my rodiče. Takže první obchod, samozřejmě v místě s parkovacími zónami, bez možnosti zaparkování a uvnitř nějaká maminka kupující cvičky dítku do školy. Prodavačka lítala sem a tam s krabicemi bot, zkoušela jedny cvičky za druhými a vypadalo to, že budeme čekat opravdu dlouho. Takže rychlé vyrušení, "máte tyhle nebo tyhle boty?", v téhle velikosti jen na prodejně ve Zlíně. Paráda! Ale můžete si to objednat přes eshop ... no ještě lepší. Takže hurá do druhé prodejny. Cestou jsme navíc zmokli, abychom si tu cestu k daleko zaparkovanému autu náležitě užili. Přejezd a zase problém s parkováním kvůli zónám, takže zase dlouhá procházka od auta. Ale tentokrát alespoň s kýženým výsledkem. Sice úplně jiná značka než maminka plánovala, jenže když oni měli capáčky jen v malých velikostech. A větší prý ani neberou. Přitom my jsme byli jen o číslo výš a nemyslím, že kupovat první botičky v téhle velikosti by mělo být něco neobvyklého. Inu co, takže máme botky 22, podrážka je měkčí a Staník v nich v prodejně za žádnou cenu nechtěl chodit. Holt je to něco jiného než ty hadráčky co měl doteď. Nakonec to ale zvládnul a rozchodil se v nich. No a teď v nich už lítá sem a tam a je k nezastavení.
O den později jsem jel se Staníkem za babičkou, pomoct jí se změnou operátora. Takže lumpík samozřejmě musel ukázat jak mu to krásně chodí. Změna oprátora byla nakonec mnohem delší story, než bych čekal. Původní plán vyplatit poslední měsíc ze smlouvy a zařídit převod, skončil cestováním na jinou pobočku, protože v té první to doplatit hotově nešlo. A když tedy přejedeme kus Prahy, podepisujeme předčasnou výpověď a máváme prodejci před nosem sumou nutnou k doplacení. Tedy celou dvousetkorunou bankovkou, dozvídáme se, že zaplatit to u nich nejde. Cože? A proč se sem jako táhneme přes půl Prahy? No v dceřiné pobočce nejde udělat ani předčasné ukončení smlouvy, dozvídáme se. A proč že má tedy i původní prodejna název T-mobile a nikoliv "T-mobile napůl", těžko říct. Se číslem smlouvy tak jdeme otrávení na poštu, protože číslo nepůjde převést dokud nebude doplatek zaplacený a to bude díky bankovnímu převodu nejdříve další den. Po vyčkání frotny typické pro Českou poštu přicházíme k okénku, abychom nemohli jen říct pošlete peníze na tenhle účet prosím. Tak jak by to šlo třeba v každé bance. Ne, my se u okýnka dozvídáme "VYPLNIT SLOŽENKU". Že jsme radši nehledali banku. Alespoň, že s vyplněnou složenkou už nejsme hnáni znova pro další čekací lístek. No zkrátka ve výsledku je přechod k novému operátorovi vyřešen novým číslem, protože ve smlouvě pak čteme, že žádné uvolnění čísla po připsání částky na účet ale k 25.9., tedy za tři týdny, tomu říkám "snadný převod".
To běhání po obchodech, ale Staník krásně zpestřuje, protože poprvé jede po svých na eskalátoru. Vejít na ně? Žádný problém. Jen by hned pokračoval po schodech. Rychle si ale nechá vysvětlit, že ne. Na těhle schodech se může vozit. Taková "blbost" a jakou z ní má radost. Veze se, směje se a notně gestikuluje, protože taková jízda po schodech bez chůze, to je legrace k popukání. Pak přichází nejlepší část. Děti se obvykle bojí konce eskalátorů, kovové zuby cení své tesáky a dítko se ve stresu chvěje, aby to stihlo. Kdepak Staník, ten na to kouká a já mu před koncem jízdy jen řeknu, Staníku připrav se. Aniž bychom to dopředu jakkoliv trénovali, Staník tři schody dopředu zvedá nohu, drží ji v kung-fu póze "jestřáb před útokem" a pak vzorně překročí vyceněné zuby eskalátoru. S druhou nohou mu pomahám přenesením, protože zase tak rychle to ještě neumí. Když to pak při druhé jízdě ukazujeme babičce, celá nadšená se ptá, jak jsem ho to dokázal naučit. No jak? Nijak. Ani jsem nevěděl, že pokynu "připrav se" bude nějak rozumnět. Zkrátka se mu chtělo!
Tak ještě zahodím tyhle kapesníčky z košíku a bude na zemi všechno, co se dalo vykrámovat. Pak se můžete pustit do úklidu :)
