18. červenec 2013
Z deníku otce: Fitmami na bruslích
V neděli jsme vedli naše první školení instruktorek Fitmami na inline bruslích. Staník se samozřejmě taky účastnil a z pozice sedícího kočárkového školitele se tvářil děsně důležitě. Tedy ve chvílích kdy zrovna nespal, v tu chvíli to nechal taky trochu na nás s maminkou.
Tahle taškařice ho samozřejmě zabavila, ale sedět několik hodin v kočárku nutně vyvolalo potřebu se pořádně protáhnout. Takže ve chvíli, kdy se na chvíli vyndal z kočárku, tak řádil a dováděl jak je to šlo. Ke konci ukázkové hodiny se pak v rámci cvičení tulil k mamince a "usnadňoval" jí tak některé cviky. Zvlášť posilování břicha měla zábavné, když se na ní Staník věšel. Podle výsledného smíchu a výskotu ovšem soudím, že školení považoval za výborně zakončené.
V posledních zápiscích jsem se zapomněl zmínit o novém Staníkově nešvaru. Libovali jsme si jak nám krásně jí a sklízeli všude obdiv, že takhle vzorně baštící miminko ještě svět neviděl. Pche, to bysme ho nesměli začít krmit nenamletou stravou. Ne že by mu to jídlo nechutnalo, ale je líný jak veš. Odmítá jíst něco co se musí moc kousat. Zřejmě mu to jde do krku moc pomalu a on trpí hlady. Takže rizoto s masem a zeleninou? Táto, mámo, to přece nepatří do pusy, dejte mi radší kaši. Hele co s tím umím, hru na katapult a ještě hru na cvrnkanou. Jo a věděli jste že když to takhle prudce odstrčím, udělá to jídlo na zemi plác? Cože zkoušet mi kaši s masem? Hele jako takhle, zase se to musí kousat, takže teď vám předvedu triky co se dají dělat z kaší. Jo a když už mě budete převlíkat, tak prosím něco stylového a dle módních trendů.
Co si ovšem nechá líbit je ovoce, ale ideálně samo se rozpadající. Broskev? No to musí být hodně měkká. Meruňky? Ale jen zralé a domácí prosím. Maliny? Jo tak to si dám líbit, a neříkej, že ti už zase došly. Chlebík s Lučinou? Jasně, to je taková bašta, že si vezme dva čtverečky a zbylý kus chleba do něj přes jeho trucovitý řev a odpor láduju půl hodiny. Ještě, že jsme na to s Luckou dva. Jakmile to jeden už nemůže vystát, předá žezlo (tedy lžičku), druhému a ten zase pár minut krmí, než mu taky vytečou nervy a vrátí krmení zase zpátky prvnímu. Už to ale vypadá, že Staník přece jen pochopil, že odstrčit jídlo nepomůže, a že ho zkrátka musí sníst aspoň trochu. Jen chudák maminka, snaží se mu vařit samé dobroty a on to vztekle odmítá, hází po zemi nebo po nás. Pokud ale dostane kupovanou skleničku, tak tu zblajzne jedna dvě. Je to lump.
Taky jsme byli zase na dětském hřišti. Tentokrát už řádně vybaveni hračkami na pískoviště, jsme ho posadili rovnou do písku. Což o to písek ho baví, hračky taky. Jenom hned od mala platí zřejmě pro všechny děti jedno automatické pravidlo. Je jedno jaké hračky máte, je jedno kolik jich máte, pokud je na hřišti jedna jediná hračka, která není jeho, bude to vždycky lepší hračka a půjde si jí okamžitě půjčit a vyzkoušet. Tohle nepsané pravidlo naštěstí všechny maminky, babičky a tety co vodí dítka na pískoviště znají, stejně tak jako urputnou snahu dětí nepůjčit nikomu ty svoje. Ano, myslím ty nezáživné, nudné, vlasní, které je vůbec nezajímají, ovšem jen do doby, než si je chce jiné dítě půjčit na hraní. A tak je to u pískoviště samé, no tak nech holčičce ten kyblíček, tak tohle chlapečkovi vrátíme ano, ty jsi si to půjčila, tak to musíš zase vrátit, no tak mu to přeci taky půjčíš, když sis předtím půjčila tamto. To je doprovází malebný doprovod sem tam se vztekájícího dítka, kterému vzali nějakou, do té doby naprosto zapomenutou hračku.
Další věc, co vypozorujete na pískovišti: Je jedno jak moc jsou děti zabrané do hry, do přetahování o hračky, nebo zkoumáním toho jak by se ještě mohli víc umazat. Jakmile se v okolí začne něco dít, ideálně něco hlučného nebo prostorově výrazného, všechny děti otočí hlavy a upřesně sledují, co se to děje. Stačí, když kolem projede sekačkový traktůrek, nějaké auto, nebo třeba jedno dítě začně nahlas řvát a vyvádět. V tu chvíli se jako na povel otočí všechny ty malé hlavičky a koukají co se děje, případně jakou novou lumpárnu by mohly okoukat a naučit se. Samozřejmě to vůbec nebrání dětské vynalézavosti přijít s vlastními rošťárnami. A tak Staník vezme ruku plnou písku a zkusí si jí nacpat do pusy. Maminka to na poslední chvíli vidí a zarazí ho. "To se Staníku nepapá". Staník po ní po očku kouknu, nabere novou hrst a šup s ní do pusy. Maminka zase jen tak tak, zabrání puse plné písku. "Říkám to nesmíš". A v tu ránu ten uličník vybuchne smíchy, a udělá to znovu. Po pár minutách už maminka začíná špatně rozdýchávat, jak jí ten malý uličník neposlouchá a směje se jí nahlas do očí. A tak musím zasáhnout a zkusit paci paci. Hlavně mu zaměstnal ruce a přesvědčit ho, aby degutaci písku nechal na příště. No a při odchodu pak musíte dítě "odpískovat", alespoň tedy ruce a nohy a pak všechny části, co si může nacpat do pusy. Doma pak druhá fáze odpískování, ideálně sprchou či vanou. Pískoviště je zkrátka zábava pro celou rodinu.
Jo takhle ty to cvičení děláš. Tak já to omrknu a zkusím to taky jo?
