11. duben 2013
Z deníku otce: Hačí
Lumpárničky, to by tomu našemu expertovi tedy šlo. Zlobení ve chvíli, kdy se to nejmíň hodí, ve stylu "rodičové, věnujte se mi" je alespoň většinou kompenzováno rozářeným úsměvem nebo spokojeným přitulením se, když se pak bere do náruče.
Občas je to samozřejmě taková přehazovaná, nevíme co udělat dřív, do toho se Staník rozhodne, že dneska rozhodně spát nebude. K tomu jako bonus si ani nebude hrát sám, ale bude se chtít mazlit. Jenže sedět na klíně u rodičů, když pracují na počítači? Nudáááá. Sice tu mají spoustu papírů, na které jsou hákliví, takže je mnohem zábavnější je muchlat a trhat, než ty které se válejí na zemi na hraní. Ale dlouho to stejně na klíně vydržet nechce. Navíc už se naučil rozumět větě: "na chvilku tě položím na zem" a reagovat okamžitým pevným chycením se trička, přitulením se a pevným rozhodnutím, tak teď mě tedy rozhodně neodložíš.
Když už si přeci jen hraje sám na zemi, tak zase občas nechce být rušen. Přeci jen to zkoumání světa dá práci, tak mě rodiče pořád nevyrušujte. K největším zábavám stále patří kabely a šnůrky jakéhokoliv typu. S tím se dá mávat, dají se tahat a vymýšlet další lumpárny. Taky si teď občas hraje na malého programátora. Má na zemi vymytou starou klávesnici a na tu se panečku bouchá rukama. Jenže co naplat, mnohem lepší než klapot kláves je vzít kabel co z ní visí a začít s ním mávat. Na kazeťáku pod stolem už si umí, kromě vytažení kabelu, i mačkat čudlíky, takže si pustí nenaladěný šum rádia a spokojeně kouká co se mu to zase povedlo.
V plazení dělá pokroky. Už umí i kombinaci rukou, nutno tedy říct, že nerad. Je krásně vidět to vnitřní úsilí, chci se opravdu posunout a vynaložit tolik námahy? Nebo mi to za to snad ani nestojí? Pomalu asi získává navrch to plazení, ale rozhodně se s tím Staník nehodlá nějak unáhlit. Při pohupování si už umí trochu sednout. Sice je to zatím tak přes jednu nohu a je to spíš takové sezení aby se neřeklo, no ale na zadečku už to trošku je, rukama se u toho sice ještě musí opírat, nicméně možná už začneme uvažovat o jiném sezení u stolu při jídle.
Taky mi lump pořád chodí ke kytaře a bouchá do ní. Což o to, bubnování by jí chudince tak nevadilo, ale on se pak rošťák otočí a začne do ní i kopat. To pak samozřejmě cestuje v náručí kus od kytary, jak jinak než za vzteklého řevu, protože jemu se od ní rozhodně nechce. Když už si na ní ale zabubnuje, tak mu na ní rovnou i něco zahraju, aby viděl, že na něj myslím a že té jeho bubnovací snaze trošku rozumím. Jenom kdyby mi ve zpěvnících nechtěl dělat tolik pořádku, jsem zvědavý kolik stránek budu muset mít za rok slepených izolepou.
A lahůdka na závěr? Včera mu nějak nesedl jogurt s banánem. On mu tedy většinou nesedne, když se mu pak dá zapít čajem. Takže mu ho po jogurtu nedáváme. To bylo ale tentokrát marné. Maminka odešla cvičit, Staník si hraje na zemi a tatínek pracuje u počítače. Pak si jdu pro pití, do něčeho lehce šlápnu, asi jen naslintáno, říkám si. Jenže o něco později šup a už si ublinknul na bodíčko. Nevadí, tak ho převléknu. I když natrávený jogurt s banánem to je vám tedy smrad! No a s potřísněným oblečením šup do umyvadla. Staník se jen žulí, prsty zase hluboko v puse a já si s ním hraju na klíně. A po chvíli blink a moje tričko může jít taky na praní. Staníkovi tentokrát jen umyju ruce. Mylně si myslím, že už bude klid. Jo kdepak, druhé bodíčko v čudu, já si můžu dát do prádla i tepláky a větrat budu asi muset celý večer. Zlaté pokaděné plínky, ty se přebalí, vyhodí a pak to smrdět přestane. Po nakrmení kašičkou se mu naštěstí žaludek zklidní. Tedy kdyby táta nebyl troubelín, nerozesmíval ho při přebalování do pyžámka a nerozškytal ho. Tohle naštěstí neznamená výměnu oblečení ani u jednoho z nás, ale je to o fous.
A teď už jen uložit do postýlky, zahrát na kytaru něco ke spaní, nechat si natrhnout a pomuchlat zpěvníky a spokojeně se usmívat, jak brzo a lehce dneska usnul.
Musím dát pozor, aby mě s tím kabelem nikdo neviděl
