11. červen 2013
Z deníku otce: Hurá do Netolic
Týden postupně pokračuje zvyšujícími se časovými nároky na všechno co se musí stihnout a udělat. A bude hůř. I když, z počátku není na co si stěžovat. V pondělí hospůdka s jedním kamarádem, v úterý hospůdka s druhým kamarádem. To není vůbec zlé.
Odchod vždy v době kdy jde Staník do postele, tedy aby bylo jasno, to neznamená, že jde usnout. Když jde do postele, znamená to že bude ještě hodinu až dvě řádit a stejně skončí uspávaný vedle maminky v posteli. No a příchod z hospůdky je v době, kdy už mi oba moji mazlíci spí. Takže tiše jako myška, abych je nevzbudil. To probíhá asi takhle: Z chodby polehoučku otevírám dveře, VRZ-SKŘÍP, tiše udělám krok BUCH, sakra co tu dělá ta krabice? Aha to je ta s těmi tričky z kurzu bruslení. Opatrně potmě další kousek, JAUVAJS! Proč zrovna já musím takhle blbě šlápnout na hranu BOSU. Naštěstí jsem je nevzbudil, teď už je to jen kousek, KRUCI, šlápnul jsem na klávesnici, ale bolí to mnohem méně než předešlé šlápnutí na vyfouklé BOSU. Už jsem skoro u postele, hlavně ať se Staník nevzbudí, TRAMTADADÁ, HEHEHE, POJĎME SI HRÁT. Báječné, do lepší hračky, než je hrací užvaněný míč jsem kopnout nemohl. Ani tohle je nevzbudilo. Mám kliku a teď hurá do postele ... aha půl postele mi zalehnul Staník, který usnul vedle maminky. Tak já se tedy zkusím vtěsnat tady do toho kousíčku,co mi tu nechal a trochu se vyspat. A ráno vůbec žádné rozlámané tělo, než se totiž dostatečně proberu, dostanu od Staníka preventivní masážní zákrok. Buch do hlavy! Nohou, rokou nebo hlavou? Nevím, ale šlupka to byla pořádná! Staník se směje, mě už se několik obrazů pomalu slévá do jednoho a začíná další ranní kolo hry, hlídání neřízené střely.
Týden dál pokračuje a ve čtvrtek, když maminka se Staníkem dorazí z cvičení Fitmami, tak vyrážíme směr Netolice. Jedeme za příbuznými na návštěvu. Domlouvali jsme jí sotva slabého půl roku. Ono je to tak, mají čtyři kluky s naším Staníkem je to pět dětí, které nemají marodit, časově by měl vyjít nějaký rozumný den, zkrátka půl roku je ještě krásná domlouvací doba. Takže jedeme jednak zkusit dostat nějaké cenné rady ohledně výchovy a pak nás může těšit, že jeden kluk není vůbec náročný, kdepak. Zkuste si to představit čtyřikrát takové. Na návštěvě se Staník celkem brzo otrká. To víte, všude kolem samá autíčka, bagry, traktory, kluci si s ním hrají. Prostě paráda. Navíc je tam malá trampolínka na skákání, takže Staník snadno vyleze nahoru, pohupuje se na ní. Slézt dolů pozadu jako z postele rodičů? Kdepak, to naše toprédo se rozhodlo, že to dá popředu. Takže ruce dolů, pěkně do kliku a když už, už to skoro zvládá, tak plác. Ruce povolily, obličej přistál luxusním skluzem na podlaze a Staník nám řevem oznamuje nepovedené přistání. To ho samozřejmě neodradí od toho, aby vylézl o pár chvil později zpátky a zase se tam pohupoval. Nicméně zpátky už slejzá pěkně opatrně zadečkem napřed. Vida jak je taková padnutí na čumák poučné.
Cestu domů zvládá Staník v pohodě a sice se ještě po přenesení z auta do postýlky probere a chvilku řádí, ale naštěstí to není moc dlouho. Takže my můžeme v klidu spát? Kdepak, my konečně můžeme sednout k práci, připravit věci na víkendové kurzy bruslení, já můžu nachystat věci na focení svatby a jít polomrtvý do postele s vědomím, že tentokrát jsem to stihl před kohoutím zakokrháním.
Kontrolní procházka kolem Rokytky. Hned dvě dobré zprávy. Voda opadá a Staník usnul, hurá!
