3. únor 2013
Z deníku otce: Konec dovolené
Tak už to přišlo. Konec dovolené! Tedy abych byl přesný konec mateřské dovolené. A že jsem si jí náramně užil. Je pravda, že moje mateřská byla lehce netypická. Už třeba jen tím, že jako chlap nenakojím.
Navíc jsme byli kolem prcka oba, takže pro mě to opravdu tak trochu dovolená byla. A vlastně i nadále je, jen za ní už nebudu od státu pobírat peníze. Když ale Staník dlouho řve, nebo při představě, že bychom se s Luckou o mrně nedělili ve chvíli, kdy už to jeden z nás nemohl vydržet, tak chápu, že ženy říkají, že mateřská není dovolená ani náhodou. Vůbec je to období plné oxymorónů. Mateřská dovolená je dovolená na které si neodpočinete. Voňavé miminko je výraz, který na mimino sedí možná po vykoupání a naolejování, ale zkuste ho pronést ve chvíli, kdy ho přebalujete a má tak smradlavou plínu, že se musíte chodit nadechnout do vedlejšího pokoje. Ale stojí to za to.
U babičky Staník vyzkoušel svojí první přesnídávku. A že mu tedy pořádně chutnala, převedl babičce a dědovi své parádní první slůvko HAM, které při jídle vyluzuje a baštil, div neměl boule za ušima. Samozřejmě vyzkoušel jak se babičce sundavají brýle, jak se děda dá vytahat za uši a vyvenčil celou rodinu tím, že ji ležíce v kočárku vytáhl na procházky.
Já si pro změnu vyzkoušel svůj první běh ve tmě bez čelovky. Zkrátka proto, že jsem ji nechal doma a přes den jsem usnul a dospával probdělé noci. Běh po tmě bez čelovky je výborné dobrodružství. Běžím se psem nejdřív za svitu lamp a to se dá. Pak zámeckým parkem a začíná být tma, že nevidím na cestu. V lese se řídím míhajícím se světlým psem přede mnou, takže docela dobré. Pak začíná stoupání přes kořeny, a poprvé na téhle cestě nemám problém s dechem, ono taky při té rychlosti že, ale neuklouznout po kořenu nebo nešlápnout na pařez. Cestu držím spíš tak odhadem, sem tam kluzké bahýnko, jako rozptýlení od zakopávání o kořeny. Pak se ještě větší tma. Že je přede mnou rozbahněné koryto přes cestu poznávám podle čvachtotu od psa, co do toho vběhl. Pak končí cesta co znám a běžím úplně naslepo v ještě tmavší tmě. Když v se dostanu do nejtemnější části lesa, kde je tma jako v prd... tak v tu chvíli pes zavětří zmizí a je fuč. Volám k noze nic. Takže zastavuju a čekám, odběhl tak daleko že v naprosto tichém lese neslyším ani šustot. Minuta pryč, druhá, volání nepomáhá. Do háje! O něco později pes přeci jen přibíhá. Hurá, nebudu za běh se psem na volno stažen z kůže od rodičů. Běžíme dál, tma, bláto, silnice, bláto, tma, park a jsme skoro doma. Tak půl kilometru do 8 km? No tak to si dáme ještě oběhnutí blázince a báječné noční dobrodružství je za mnou. Kotník jsem si nevyvrknul, tlamou v zemi jsem nikde neryl a protože se ten pes neztratil tak to nakonec můžu ohodnotit celkem kladně. Příště ovšem raději s čelovkou.
Čajové války pokračují. Máme novou fintu, lahvičku s brčkem. Tedy ono je to takové "jako" brčko. Není moc duté a musí se přes něj ještě dost sát. Ale za pokus to stojí. Staníka to baví! Akorát, že to jen žužlá, převaluje v puse, dásněmi to kousá, ale nesaje. A to ani trošku. Takže jediný úbytek čaje z lahvičky způsobuji já, když zkouším, jestli to divné brčko funguje. Pak ovšem mrňous překvapí. V návalu zoufalství mu zkoušíme dát čaj z hrníčku. Světe div se, on na to otevře tlamičku a trochu se napije. Je fakt, že spousta čaje je na tričku a na bradě, ale trochu se napil. Postupně to trochu vylepšuji a mám pocit, že se mi daří dostat víc čaje do něj než na něj. Večer po návratu domů to po večeři zkoušíme zase a trochu čaje takhle vypije. Následný pokus s lahvičkou je opět okořeněn neúspěchem. Takže je to jasné. "Dejte mi pryč ty dětská pítka rodičové, já budu pít z hrníčku jako dospělák". Hlavně pokud do něj aspoň trochu toho čaje dostaneme.
Koukej táto, jaké umí děda dělat obličeje.
