18. říjen 2012
Z deníku otce: Krásný podzimní den
Počasí se zase na chvíli umoudřilo a je krásně. Ráno jedu do Mělníka na opravu kočárku. Tak nám snad přestane rachtat kolečko a půjde zase skládat.
Oprava proběhne hladce, navíc si užiju krásně oparem zahalený zámek na vrcholku mělnického kopce. Pokusy o nafocení té atmosféry mobilem jsou bohužel naprosto marné. V opravně se dozvím jakou matičku dotáhnout, kdyby se to rachtání někdy objevilo znova a skládání podvozku jde tak hladce, že už to snad zvládne i sám Staník.
Po návratu s opraveným kočárkem bere maminka Staníka do Ikei na nějakou kamarádskou slezinu. Po návratu mi vypráví, jak si Staník v Ikee musí vždy vymyslet něco extra, posledně tam chtěl nakrmit, tentokrát se jí tam pokadil, takže hledali přebalovák. To jsem zvědavý co zkusí, až tam pojedou příště :). Pak maminka zase trénovala Zumbu a lumpík sebou tak mrskal, až ho vzala k sobě a chvilku tančili spolu. To ho jako obvykle rozesmálo a udělalo z něj to nejusměvavější miminko na světě.
Chvíli po obědě jsme šli s prckem běhat. Po zkušenosti s pondělním běháním po tmě a s čelovkou, jsem usoudil, že budeme chodit radši ještě za světla. Bude víc teplo a uvidíme na cestu. Navíc sluníčko vysloveně lákalo ven. Nevím jestli jsem byl odpočatý, nebo pomohlo míň vrstev oblečení díky teplému dni, každopádně se nám povedl zlepšit čas a vysloveně jsme si to užili. Staňula s jedním brekem pro formu, ale pak už byl hodný a spokojený spolujezdec.
Večer jsme navíc maminku překvapili teplou večeří a spravenými podpatky na botech. Při vaření mrňous překvapivě nezlobil a nebrečel. Ležel v postýlce a zpestřoval mi vaření hlasitým povídáním se zvířátky na kolotoči. To jeho rozpustilé houkání někdy vážně stojí za to.
Cože táto, usměj se? Teď když se soutředíme na trénink?
