5. kvě 2013
Z deníku otce: Krotitel kabelů
Přes týden se Staník střetává s nejhorší chlapskou chorobou. Ano má rýmičku. Pochopil ale, že když mu stříkám do nosu sterimar, že mu tím pomáhám od ucpaného nosu. Díky tomu se už nepere a nešermuje, ale statečně drží a nechá si tu slanou vodu stříknout do nosu.
Ovšem naučit ho smrknout do kapesníku je stále nad mé síly. I když ono ho nejspíš baví lumpačit. Takže já mu stříknu do nosu, vezmu kapesník a pak se zavřenou pusou funím nosem, aby věděl jak smrknout. Staník se na mě vážným pohledem dívá a nic. Takže mu otřu nos, a jak dám kapesník od obličeje, udělá pusou pffff a celého mě poprská. Abych viděl, že se opravdu snaží, tak to obvykle udělá víckrát za sebou. Tomu říkám pleťová hydratace.
Když leží s maminkou v posteli a tulí se k ní, vypadají ty moji dva mazlíci tak roztomile, že hned pádím pro foťák. No a jak tak kolem nich poskakuju a bleskám je, tak Staník na mě koukne a řekne "táta". Joooooo! Naučil se to. Moje radost je nesmírná. Slovy maminky: "Já věděla, že až to poprvé řekne budeš z toho celej vyprděnej" a má pravdu, jsem!
Staník si vymyslel novou hru. Drží audio kabel, co mi stále kradoší od kazeťáku, každý konec v jedné ruce a důležitě s nimi mává a pozoruje ty konce. Vypadá jak krotitel dravých šelem. Vyfotit se mi ho ale ani po půlhodinové snaze nedaří. Pochopte, krotit dravé kabely to není žádná legrace. Takže se nemůže nechat rozptylovat nějakým focením. Mává rukama, krotí, krotí a najednou táta s objektivem. Takže položit kabel, otočit se zády a krotit znovu. Cože? Táta našel jiný úhel a zase na mě vidí? Tak to na chvíli postavit na čtyři, zase se otočit zadkem na tátu a tůdle. No a takhle si hrajeme právě tu půlhodinu, než pochopím, že se opravdu při téhle hře vyfotit nenechá.
Pravidelný večerní rituál se trochu změnil. Zatímco poslední asi dva týdny se nechal umýt, nakrmit, přebalit a než usnul, tak se pokadil, abychom si to ještě užili. Momentálně se sice už nemusí přebalovat, zato odmítá usnout. Minimálně do deseti ponocuje. Vyčuhuje přes kraj postýlky, povykuje na nás, nebo na nás přímo pořvává. Obvykle to končí uspáváním na posteli vedle maminky. Jenže včera se hrál hokej. Takže to chtěl určitě fandit. Snaha uložit ho skončila tím, že s tatínekm hrál "vyplivdudlu" a hrozně se u toho chechtal. To se hraje tak, že se dítko vykloní pusou přes okraj postýlky, koukne na rodiče a flus dudlíkem po okolí. Rodič spěchá zvednout dudlík, dát ho zpátky robátku do pusy a následují další flus, zakončený v našem případě hurónským smíchem malého lumpajzníka. Po téhle hře byl přesunut k mamince do postele, aby s ní hrál na okouna. Nejdřív jí prstem trefil do jednoho oka a o chvíli později do druhého. Celkové skóre 2:0 pro Staníka a navíc neusnul. Taková večerní idylka.
Mimochodem chvilku před psaním toho zápisu, si připravuju fotky a najednou klávesnice nepíše. Aby taky psala, když Staník sedí u mých nohou pod stolem a nadšeně mává dalším vytrženým kabelem ... ano, tím od klávesnice. Zkrotit kabel s PS2 koncovkou je totiž mnohem větší výzva než nějaké audio kabely.
Koukej mami, jak z toho bude táta vyprděnej až řeknu "TÁTA"
