11. červen 2013
Z deníku otce: Lžičkový katapult
Po čtvrtečním náročném dni, kdy jsme cestou do Netolic hledali, kudy se dostat přes řeku, protože výjezd na Strakonickou silnici byl všude možně uzavřen kvůli povodním a dlouhé noční práci, je pátek o stupínek náročnější. Celý den fotím svatbu. Takže ráno pěkně před šestou z postele, sirky do očí a hurá na cestu.
Naštěstí je focení svatby kromě náročnosti na správné momenty i plný úsměvů svatebčanů a dobré nálady. Když pak utahaný jedu večer domů, přichází SMS od Lucky jak se na mě těší. Ale vůbec ne, žádná romantika! Těší se, že jí pomůžu převlíknout postel a prostěradlo, náš mladej totiž zeblil maminku, sebe a postel rodičů včetně peřiny, prostěradla a matrace. Takže pokud se chci natáhnout a odpočívat, musím nejdřív pomoct s následky Staníkovi hltavé nenažranosti.
Do pondělí bych měl mít hotové fotky ze svatby, běží nám 2 kurzy bruslení, kam musíme zavézt materiály a Lucka jde v sobotu kolem oběda do O2 arény na nějakou Zumba akci. Do toho krásně svítí sluníčko, mě přes monitor samozřejmě, abych vůbec neviděl na práci, kdybych se k ní náhodou dostal. Takže materiály odvezeny, maminka doprovozena k O2 aréně a jde se krmit ten náš malý otesánek. No jo, ale když ono je to bez masa táto. Pfff, to já sním jen takhle trošku a pak budu zlobit. Zaujímám v tu chvíli správný výchovný postoj, dávám lžičku do misky s jídlem, nos pěkně nad jídlo, nasaju. Jé toto krásně voní, to je dobrota. Načež Staník rozpustile plácne plnou silou do lžičky a znáte takové to střílení pomocí lžíce? Ano, náš malý postrach právě objevil sílu katapultu. Jídlo, které neskončilo mě na obličeji nebo v nosu, letí luxusním obloukem vzduchem tak, aby dopadlo na podlahu, stůl, moje oblečení. Zkrátka jediný koho ten výstřel nezasáhl je Staník, který se směje od ucha k uchu a kouká, kdy ho pochválím za tu novou skvělou dovednost co právě objevil. Takže se chechtám s ním a snažím se dostat následky útočného jídla pod kontrolu.
Odpoledne maminka dorazí a sice může přebrat štafetu, abych mohl řešit fotky, jenže sluníčko krásně svítí a já vidím na monitoru slušně řečeno prdlajs. Takže se jde na Žižkovské pivobraní. Kamarádka tam točí vlastní pivo, které musíme ochutnat. Navíc v rámci veselí hraje hudba, která je díky svým latinsko-americkým rytmům mnohem blíž Zumbě, než všechno to, na co maminka cvičila dopoledne. A Staník? Jak si ležíme na dece na trávě, tak si stoupne, opře se o moje nohy a začne se na tu hudbu vlnit a tančit. Krásně zrychluje a zpomaluje pohyby do rytmu. Sledovat ho při tom je zábava k popukání.
Po nocích třídím fotky, ale pro to nemá Staník pochopení, on si chce zkrátka zase od rána hrát. Trochu nás pozlobí, pak sleze z postele a v pyžamku vyrazí řádit po pokoji. Ovšem pak překvapí. Za malou chvíli se žene zpátky k naší posteli, volá MAMA a v každé ruce nese jedno bodíčko. Takže nejen, že najednou umí říct máma, což je super, ale ještě si po ránu dojde říct, abychom ho převlíkli. Bomba.
Což mi na závěr zápisu do deníku připomnělo ještě jednu věc hodnou zaznamenání, zatím identifikujeme kromě výrazu MAMA, který co se ho naučil, začal docela používat a TATA, který se sice naučil, ale přestal ho ihned používat, ještě výrazi BIBI, to když chce napít a MAM, což není výraz pro maminku, ale že chce baštit. Úspěšnost rozponání těhle dvou slůvek máme někde kolem třiceti až padesáti procent. Samozřejmě vyšší úspěšnost má maminka.
Táto, my si tu s maminkou hrajeme tak nás laskavě neruš
