21. září 2012
Z deníku otce: Lužická jezera den druhý
Noc proběhla celkem dobře, na to jaká je okolo zima. Staník spal mezi námi na posteli, takže jsme hlídali abychom ho nezalehli, aby se třeba nedusil hlavou do polštáře a do toho se nechal kojit každé dvě hodiny. Ráno jsme se tak probrali "krásně" odpočatí.
Po snídani vyrážíme, cíl dne je objet Parwitzer See s odbočkou na rozhlednu a pak podle nálady a únavy přejet k dalšímu jezeru. Staníka dáváme v medvědím úboru do chariotu a hurá na stezku. Záhy poznávám, že trénink s "prázným" chariotem, kdy tlačím "jen" kočár a Staníka v něm je ještě pohoda oproti tomu, když se naloží věci na přebalení, spousty vody na pití a dalším nezbytných cestovních propriet. Tedy ono to na rovině není skoro znát, ale ty kopce...
Zima se blíží a medvědi už se chystají k zimnímu spánku.
V květnu jsme si stěžovali na protivítr. To byl vítr? Kdepak to byl jen takový větříček, dneska to fouká tak, že vás ten protivítr skoro zastaví. Ale ta pravá lahůdka je to s tou "plachetnicí" v které prtě vezu. Jak mi vítr zaduje do kočáru tak mám pocit, že i hlemýždi se ženou stezkou rychleji. Samozřejmě, ať se stezka stáčí jakkoliv, vždycky to ten vítr udělá tak, že fouká proti nám. Ovšem přestane foukat, jakmile by to mělo být do zad. Výšlap do posledního kopce si "vychutnáváme", protože protivítr zesílil a chvílemi mám pocit, že ten kopec by snad nešel s kočárem vytlačit ani pěšky. Nakonec ho ale přeci jen nějak zdoláváme. Ahááá, tak on to asi není vítr, to jen ti, co to vyjeli tak mohutně odfukují ...
U bungalovu rychle hodit prcka do autosedačky, složit chariot do kufru a hurá na další jezero. Pro nás zatím neznámé Scheibe See. Dojedu na parkoviště a Staník se už hlásí o jídlo. Nechceme ostatní zdržovat. Takže vybírám směr tak šikovně, aby zezačátku foukalo do zad a na konci cesty foukalo do zad. Tu střední část proti větru nějak zvládneme :). Tak už jeďte, my jen dokojíme a už vyrážíme za vámi. No, a nebo taky ne! Staníček se totiž posral ... ano už zase v tu nejvhodnější chvilku. Z kufru tak uděláme provizorní přebalovací pult, posadíme do něj maminku, aby Staníka přebalila a konečně můžeme taky vyrazit.
Báječné, stezka je nahoru dolů a mezi stromy takže nefouká. Zato ta střední část proti větru je odhalená, většinu cesty do kopce a proti větru. Panečku, že já to ale umí vybrat! Na závěr to s foukáním do zad zase nedopadá, protože závěr je opět mezi stromy, kde nefouká. Aspoň mrňousek nedělá moc vylomenin. Jakmile ho po dojetí k autu, konečně po celém dni vyndaváme z medvědího úboru a on zase místo tlapek kombinézy vidí svoje ruce, tak se na ně nemůžu vynadívat. Asi půl hodiny zírá na své ruce, zatíná pěstičky, kouká na prsty a výraz v jeho očích hovoří jasně: "Ty brďo, zase mi narostly ruce, to se mi nechce věřit".
Tak už to máme za sebou, teda ale táto řeknu ti není to žádný med pořád tě tahat za kočárem. Taky bys už mohl zkusit jezdit sám.
