20. září 2012
Z deníku otce: Lužická jezera den první
Poslední dva dny byly celkem hektické. Připravujeme se na bruslařský víkend u Lužických jezer, Staníka bereme s sebou a tak kromě spousty organizačních věcí, nákupu jídla, zajištění EUR a tak dále, přibyly ještě starosti s oblečením pro prcka, jak sbalit nejlépe kočárek na cestu prostě radosti s malými cestovateli.
Do toho si maminka naplánovala párty s dalšími maminkami a miminky, takže kdo ví, jestli budeme vůbec spát. Nakonec to dopadá celkem dobře a i chvíle na spánek se našla. V tom všem shonu nám mrňousek udělal další pokrok a dává k sobě ručičky, proplétá prstíky, zkrátka zjišťuje, že ty dvě věci po stranách nejsou jen na máchání, ale dá se s nimi možná vyvádět spousta lumpáren. Zatím je ve fázi zkoumání, co všechno by se s tím jako dalo dělat.
V pátek přeci jen máme ráno všechno dobalené a můžeme to naskládat do auta. No to byste nevěřili! Ono se to tam vážně vešlo. Původní plán odjet nejpozději v jedenáct hodin "je skvěle dodržen" a tak už kolem dvanácté vyrážíme :).
Cestu potřebujeme kvůli pozdnímu odjezdu co nejvíc zkrátit. Takže tradiční zastávka u Agipu kousek před hranicemi bude opravdu, ale opravdu hodně krátká. Po příjezdu navíc zjišťujeme, že zpoplatnili záchody a přebalovací pult. Cože? No tak to ne, už z principu tam nepůjdeme. Navíc Staník nevypadá že by se musel přebalit. Ale jakmile si dáme krátké občerstvení, je jasné, že prcek se taky hlásí o jídlo. No jenže jednak nás nakrkli těmi záchody a navíc je tam plno lidí, hlavně chlapů kamioňáků a docela chápu, že před nimi Lucka nehodlá vystrkovat prso. Takže popojedeme z druhé strany za benzínku a v klidu nakojíme. Hlavně myslet na čas, ať to stíháme.
Samozřejmě naše malé lumpačisko nespolupracuje a krmí se co nejdéle to jde. Navíc uprostřed kojení začíná hřmění do plenek a je jasné, že jeho nový pokus jíst a kadit zároveň vychází skvěle. Takže přeci jen nás čeká přebalování. Na tom placeném záchodku? Nikdy! Tady jde o vyšší principy. Lucka po sérií plenkových výbuchů nevydrží a odtrhává tu naší malou násosku od prsa. Nehodlá riskovat, že jí pokadí. Zkušeně ho beru do náruče s tím, že ho prostě v rychlosti přebalíme venku na stolečku. Ehm, není nějak moc kluzký? Ty Lucko, není náhodou pokaděný přes plíny? Jo kdyby jen to! Náš bobeček v rámci urychlení cesty doslova prosral dvoje kalhotky, bodíčko a ještě zapatlal hovňáky tátovy ruce, báječné! Jenže takhle ho nemůžeme přebalovat venku. Jak jsme před pár minutami říkali nikdy, tady jde o princip ... tsss, chci přebalovací pult! Jenže teď si to vyžereme pořádně. Zadní vchod na záchodky mimo provoz, v autě nemůžeme nechat drahé věci, takže taška s věcmi malého přes rameno, k tomu taška mamky s doklady, taška taťky s doklady, foťák taky přes nějaké volné rameno. Jo a do toho držte dítě, které je celé posrané, klouže a vy se snažíte, aby se třeba ještě zachránil nějaký ten kus oblečení co má na sobě. Takže ověšení jak vánoční stromečky, s řvoucím smradlavým miminem obíháme celou benzínku, s úsměvem koukáme na všechny ty chlapáky kamioňáky nad jídlem a dereme se skrz benzínku k toaletám. A začíná další zábava, hledání peněženky a drobných. Lucka nakonec najde desetikorunu, jde skrz platební bránu a hledá, kde že je tam ten přebalovací pult. Neví. Nikde není k nalezení. Takže já se ptám paní u kasy, kde se tu přebalují děcka a ta bere do ruky kouzelnou kartičku, pouští mě se Staníkem v náručí, bez potřeby platit dovnitř a ukazuje na dveře pro invalidy. Sláva, máme přebalovák. Ale teď musíme z toho našeho uličníka dostat všechno to kontaminované oblečení. Chvíle kdy balancuju s pokaděným polonahým Staníkem v náručí, snažím se sundat mu poslední tričko přes hlavu tak, aby se neušpinilo, protože zatím jako jediné přežilo a do toho se Lucka snaží vlhčenými kapesníčky setřít to nadělení od lopatek, přes zadek až k pupíku ... no to musel být pohled pro bohy.
Nakonec vítězíme a odcházíme z benzínky s opět čistým a voňavým miminkem. Sáček plný špinavého oblečení tak voňavý není. Ale přeci jen vyrážíme dál. Celkové spoždění je opravdu "minimální", trvalo nám to jen "hodinku". Nevím jak velké rezervy jsem při plánování cesty dělal, ale nakonec dojíždíme dokonce 10 minut před plánovaným časem, takže jsem se musel původně hodně přepočítat. Staník je spokojený, protože nepřijel v tom trapně stejném outfitu v kterém vyjížděl a ještě si užil s rodiči spoustu legrace. No a já ho ještě za odměnu povozím na bruslích v chariotu a jak doráží ostatní účastnící bruslícího víkendu, tak navíc koluje z náruče do náruče, protože si ho chce každý pochovat. V tu chvíli samozřejmě zaujímá pozici, hodné miminko k zulíbání, abychom při vyprávění o jeho lumpárnách vypadali dostatečně nevěrohodně. To asi bude pěkně vykutálený víkend.
Chacha, to jsem jim to dal dneska sežrat a to ještě netuší co jsem si naplánoval na zbytek víkendu :)
