12. srpen 2013
Z deníku otce: Na kole je to samá rovina
Další koupání, tentokrát v písečném lomu až u Jindřichova Hradce. Proč tak daleko? Protože kamarádi básní, jak skvělá voda tam byla, když tam byli posledně a jak je poblíž hospoda s výbornou kuchyní. Takže jedeme.
Když po dlouhé cestě dorážíme k písáku, tak následuje lehké rozčarování. Voda nic moc, teda teplá to ona je, jen čistá nijak extra není, ale dá se to. Stínu je na břehu hodně, jen je ten břeh dost z kopce, takže nesmíte položit na deku nic, co by se mohlo odkutálet až do vody. A písečná pláž? Ano ta tu opravdu je, jen jedna a asi 3 metry široká. Nicméně voda je opravdu teplá, dokonce natolik, že maminka se jde dobrovolně vykoupat. Ač tomu sám nechci uvěřit, tak dokonce dvakrát. Staník taky teplejší vodu oceňuje, skoro nebrečí a na druhý pokus zkoušíme, aby si doťapkal do hlubší vody pomalu sám, jen s držením se nás za ruce. Docela to funguje, tedy dokud nedosáhne voda k bříšku, pak už se mu dál zkrátka nechce. Takže zase trochu toho "rodičovského násilí". Já osobně oceňuju, že mi Staník zmodrá mnohem později a tak po tom složitém osmělení si vodu může užít déle. Vybájená skvělá hospoda není špatná, jen je to zkrátka normální hospoda, neurazí ani nijak mimořádně nenadchne. Ovšem po těch smaženostech je to moc příjemná změna.
Staník spí v noci s námi v posteli a pak nadšeně po ránu postává u otevřeného okna, které má tak akorát pod bradu, takže vidí pěkně ven. U toho nám šlape po hlavách, asi aby se dostal výš a viděl ještě lépe. Během dne pak maminka přemýšlí, kde může být čmelda, Staníkova oblíbená hračka ze čmelích medvídků. Nemohl ho vyhodit oknem? Ano mohl! A druhé ráno to udělal zase. Asi ho chce pustit na svobodu. Hodí čmeldu z okna: "Čmeldo leť, jsi volný". Plác! Zkrátka to lítání tomu plyšákovi moc nejde. Staník se ale očividně rozhodl, že ho to zkusí naučit.
Další plán naší oddechové dovolené je výlet na kolech. Večer vymyslíme trasu k hradu, co je úplně rovně. No jo. Ona je rovně, ale ta rovina je dost nakloněná nahoru a pak zase hodně dolů. Nicméně zatáčky na ní opravdu prakticky nejsou. Dofuníme na hrad a při cestě zpátky zkouším vyšlapat nechutný krpál se Staníkem ve vozíku a po štěrku. Na nejlehčí převod si to šinu tempem mravenčím, kamínek po kamínku, šlapu, zuby zatínám, pak už jen lapám po dechu jak astmatik v posledním tažení. A do toho jde vedle nás maminka, vede kolo, takže je rychlejší než já na kole, a ještě si vesele zkouší semnou povídat a diví se, že nějak nemluvím a neodpovídám.
Další den chce maminka znovu na kolo a tak hurá na výlet. Pojedeme podle mapy tudy, takhle, támhle. Kopcům se prakticky vyhneme a krásně si to užijeme. Kdepak bloudit, od toho mám ten držák mapy na řidítka. Hurá na kola! Hmm, první tři kilometry a pořád od kopce. Pak chvilka rovina a rozcestí. Jenže to tu být nemělo, mělo to být jiné rozcestí. Tak to zkusíme tudy ... krpál dolů. A zase do kopce, naštěstí ne moc. Jejda konec lesa, tak to se musíme kousek vrátit na tu plní cestu a držet se po ní víc vlevo. Fuj ta je ale zanedbaná, tohle že je cyklostezka? Jízda s vozíkem hlubokou travou tedy nic moc. A tohle? Copak tady má být pole? Ne nemá! "Já se rozhodně nevracím", prohlásí maminka. A tak zíráme do mapy a snažíme se zjistit, kde vlastně jsme. Po chvíli to vzdáváme a zapínáme na mobilu GPSku. A nic! Ne a ne se chytit. Signál na mobil tu není, GPS tu není. Asi začarované pole že? Nakonec maminka běží kus po poli a má ho! Tady ten GPS signál. Chvilka napětí a už slyším jak říká: "Tak podle navigace jsme na poli. To je ale překvapení, to by mě, když se takhle rozhlédnu, nenapadlo!". Nakonec přeci jen zjistíme, kde asi jsme, že to pole pod námi je asi zaoraná cesta a nakonec po dalším výšlapu dojíždíme k silnici.
Následuje chvilka po asfaltu a "údolí" mezi nejvyšším kopcem v okolí a druhým podobně vysokým. Jiným slovy zase do kopce, tentokrát po středně velkých kamenech. Nemůžu se rozhodnout co je horší, jestli vysoká tráva nebo tyhle kameny. No a odsud už jen rovně, pak vlevo a po zelené do kempu. Hmm, a nebo taky ne. Což o to, cestu rovně, tedy nahoru, dolů, nahoru, dolů tu máme. Ale Staník je nevrlý, takže zastavíme, nakrmíme ho a následuje malá procházka. Staník už umí trochu chodit za ruce a dokonce mu to jde i jen za jednu. Sice hodně pomalu a nesměle, ale každý krok se počítá. A pak místo vlevo a po zelené mám báječný nápad. Objedeme to tudy, cestou se stavíme na jídlo v hospodě a to bude ten pravý závěr. A tak jedeme jinudy, kopec prudce dolů, bez šlapání se to rozjede skoro k šedesátce a já si libuju, že ho nemusím šlapat nahoru. Když tu náhle ... strom přes cestu! Brzdy, zastavit a co teď? Objedeme to tudy, přeneseme kola támhle a chariot taky. A hurá dalších 50 metrů, kde nás ovšem vítá víc jak dalších 20 stromů přes cestu. Konec cesty nevidět, stromy jsou to řádně velké, takže zkrátka po téhle cestě se nikam nedojede, dokud tu spoušť lesáci neodklidí. A jediná cesta zpátky vede... ano do toho kopce, který bych ani náhodou nechtěl jet. Takže ho jedu, a jedu, a jedu ... a to snad nemá konce, pak následuje ta cesta k zelené, jak jinak než do kopce. A když vidíc rudě dojíždím k Lucce čekající na rozcestí, slyším jak říká: "Že nechceme doprava po zelené, že ne!", no ano chceme. A jejejeje. No jistě, zase do kopce, ale zato s výrazně prudším sklonem. Naštěstí odtamtud je to do kempu prakticky jen z kopce. Aby ne, jsme zase u té Míchovy skály, jednoho z nejvyších bodů v okolí. Po tomhle bude tedy následující den řádně odpočinkový!
Jen se trochu protáhnu a najím a můžeme dát další kopec
