2. kvě 2013
Z deníku otce: Na stojáka
Týden zahajujeme koupáním v bazénu. Je to první koupání, které Staník skoro celé probrečí a prokňourá. Buď ho inspirovalo jedno brečící dítko a tak se přidal. Nebo zkrátka opravdu neměl koupací den.
Druhý den jsme si spolu dali běh v krásně prosluněném dopoledni. V takovém teple už můžu běhat s odkrytou slídou na chariotu a Staník si může víc užívat, že je venku. Samozřejmě uprostřed běhu si vzpomenu že takhle kolem dopoledne na sluníčku jsem ho měl asi něčím namazat. Klasika, jako jsem v zimě občas zapomínal na krém proti mrazu, tak teď zase budu zapomínat na krém proti slunci. Ještěže je v parku i dost stínu.
Odpoledne se Staník jako obvykle čochní po pokoji, prohlíží si knížky a časopisy. A už od mala dává, jako literární kritik, najevo svou nelibost muchláním nečitelného plátku. Takže se mi tu pomalu hromadí pomuchlané obálky časopisů. Jdu takhle kolem postele a najednou koukám, že časopisy jsou odhozeny a Staňula se sápe ručkama po posteli a prostěradle. Kdyby jen sápal on se chytá, zapéruje na nohách ... a STOJÍ! Sice je to zatím takový hodně rozkývaný postoj s nutnou oporou o postel, pěstičky zaťaté do peřiny a prostěradla, ale stojí. Už chci letět pro foťák, když v tom vidím jak se snaží dostat koleno na rantl postele. Kulím oči překvapením, on na ní snad vyleze! Ne zatím ještě ne, ale aby nespadnul a neřachnul se do hlavy, stojím radši poblíž, abych ho zachytil. Po chvíli nechá ten postelový boulder být a já můžu běžet pro foťák. Samozřejmě než jsem s ním zpátky, sedí prcek na zadku u postele, kouká na mě a rozhodně se nemá k tomu to zopakovat.
Naštěstí asi o hodinku později z jiné strany postele zase vstane a to už se mi daří vyfotit i natočit. Staník na mě nadšeně haleká a předvádí jak dlouho už dokáže stát. Odhadem to vidím tak na 5 minut. Paráda. Chápu jeho nadšení, výrazně se mu tím zvýšil výrazně dosah toho, co může prozkoumat. Jinými slovy shodit, strčit do pusy, rozbít nebo oslintat. V návaznosti na to, se pouštím do dlouho odkládané práce a snižuji podlahu v postýlce, aby nám při vstávání nevypadnul. Je teď o hodně níž. Ale to mu při uložení ke spánku nebrání v tom, aby stejně nestrčil nos nad okraj postýlky, jen místo sezení u toho klečí a zase na nás pokukuje, ve stylu: "Kluci, co už skoro chodí, takhle brzo do postele určitě nechodí".
Koukej táto, já už stojím!
