10. únor 2013
Z deníku otce: Nedělní den
Po besídce jsme se chtěli vyspat. A světe div se, Staník nám dopřál poměrně dost odpočinku. Dokonce si vedle mě vydržel hrát s dírkatým balónkem, plácat mě po ruce a po zádech, zatímco já se ještě příjemně dospával a zvolna probouzel.
Chvilku po snídani nám dorazila návštěva. Nejen tak někdo, ale přímo maminčin svatební svědek. Staník mu předvedl pár úsměvů a úšklebů a po krátké konverzaci jsme vyrazili na oběd do naší oblíbené restaurace. Asi poprvé s kočárkem. Hned jak jsme vešli nás uvítala jedna z usměvavých servírek a rovnou hurá ke kočárku. "Ahoj Stando, tak tě konečně poznávám naživo", povídá našemu mrňouskovi. To jsme tedy mrkali, já jsem tak tři čtvrtě roku zpátky při obědě povídal, jaké vybíráme jméno. Takže hodně mile překvapila, že si to pamatovala. Po obědě jsem jí chtěl udělat radost, jelikož Staník měl s sebou svůj obídek a byl po jídle krásně usměvavý, tak že jí toho našeho kluka pořádně ukážeme. Nejen ležícího a nabaleného v kočárku. Odcházíme já ho držím na ruce a samozřejmě, ona nikde. Takže ho dám do kočárku a než ho tam zabalím tak se objeví.
Já zcela bezelstně komunikoval, ovšem venku, když jsme to s maminkou a Marcelem probírali, tak jsme se tolik nasmáli dvojsmyslnosti celého rozhovoru, že to zkrátka musím reprodukovat. Víceméně doslovná citace rozhovoru:
"Kdepak jste byla? Doteď jsem ho měl venku."
"No to já tu tak pracuju."
"Jestli chcete tak já vám ho zase vyndám. Vždyť jste ho ještě pořádně neviděla."
"Jé, tak to budu ráda."
"Chcete si ho i podržet?"
"Jasně, ráda si ho podržím. Ty jo ten je vlasatej! To my máme doma spíš inspektora Kožaka."
Takže takhle vesele jsme trávili oběd. Pak jsme si ještě zašli se Staníkem zaběhat a protože nejsme žádná béčka, zkusili jsme trať co jsme jezdili na podzim na bruslích. A to hned dvakrát. Takže máme nový vzdálenostní rekord, Staník se spokojeně prospal a mě málem v té zimě umrzla prdel. Zkrátka pohodová neděle.
Táto, kdo je tenhle divnej dědek? Staní neboj, strejda svědek.
