26. srpen 2012
Z deníku otce: Nejmenší svatebčan
Ráno začalo docela fajnově, když jsem si k sobě po ránu prťouse přebral, aby se maminka mohla dospat, tak jsem si ho dal na kolena a on se na mě culil, usmíval se na mě a na to moje povídání dokonce reagoval houkáním. Tak to vypadá, že to dnes nebude uplakaný den.
Ještě, než přišela doba oběda, kdy bychom se mohli začít chystat k odjezdu na svatební obřad kamarádů, tak Staník vymyslel novou hru. Nazval bych jí "Prd hovínko, Hop!". Spočívá v tom, že během kakání se snaží dostat hovínka co nejvýš na bříško a ideálně si zapatlat i pindíka a kuličky tak, aby nemělo smysl ho otírat, ale musel se vzít rovnou pod sprchu. Tam si pak spokojeně hoví, nechá se sprchovat a spřádá strategii na další hrací kolo. Navíc má pro tuhle hu oblíbené hrací propriety. Jakmile mu dáme plínku s obázkem zajíčka, je téměř jistota, že ji pokadí. Ostatní obrázky většinou jen počurá. Za poslední týden mě nenapadá jediná plena se zajíčkem, která by přežila nepokaděná.
Takže shrnutí jako na krabici deskových her, "Prd hovínko, Hop!" je hra pro 2 a více hráčů, doporučený počet je alespoň 3, aby měl kdo odnést pokakanou plínu a donést osušku. Věk hráčů 0-99 a nezbytnou hrací proprietou je plena se zajíčkem, hrát lze prakticky kdekoliv, jen by měla být na dosah sprcha.
Po tom co jsme dohráli hru a hlídali čas odjezdu Staník vymyslel novou zábavu. Měli jsme být u kamarádů v půl jedné a obřad byl ve čtvrt na dvě. Zatímco se ten náš lumpík denně pravidelně kojí ve 12, tak dnes ne. Dnes spí a spí a spí a dělá děsně hodně hodné miminko "hlavně mě nebuďte". Plán nakojit před odjezdem tedy padá. Skoro ve třičtvrtě se oblékáme, abychom dojeli rovnou na obřad a jen jsme oblečení a musíme běžet, kdo se to probudí a řve hlady? "Rychle běžte", povídá babička já to nějak zvládnu. Takže pádíme do auta a hurá na obřad. Dopadlo to dobře, ženich ani nevěsta neutekli, složitý obřadní text "ano", "ano" nespletli a tak se po focení můžeme vydat pro Staníka a hurá na veselici. Mezitím ovšem vyžunknul všechno odstříkané mlíko a než jsme se vrátil byl čas znovu kojit. Takže to hurá na veselici mělo mírný časový skluz. Babička nám ještě vypráví jak jim kojení s lahvičky šlo. Prý když vypil asi půlku, chtěla se podívat kolik vypil, asi v marné naději, že by to vystačilo nadvakrát. V tu chvíli se malej rozeřval jako když ho vraždí, dokud mu babička nevrazila lahvičku zpátky do pusy. Samozřejmě vycvaknu celou 110ml a ještě se tvářil, že by něco malého pojedl.
Na veselici jsme dojeli sice se zpožděním, ale zato s nejmenším svatbčanem. Starost jak se najíme byla okamžitě vyřečena, Staník cestoval z náručí do náručí, zvědavě se rozhlížel po okolí a vydržel nebrečet skoro tak dlouho, že se rodiče stihli najíst. Pak se ukolébal v kočárku a nechal nás slavit dokud nezačala hrát hudba. Ta ho probrala a musel se začít společensky družit, tedy musel být u táty v náručí a v centru dění :). Nakonec zvládl malý tanec s tátou a mámou dohromady, pochoval se u nevěsty a spokojeně se nechal odvézt domů. Zkrátka povedený svatební den.
Nerušit, přemýšlím!
