11. srpen 2013
Z deníku otce: Neopaluje to nějak moc?
Druhý den jedeme o pár vesnic dál k lomu. Voda by tam měla být čistčí a dokonce je tam maringotka s pivo a limo. Plus nějaké ty smažené "dobroty". Jakmile rozprostřeme naše ležení se spoustou dek do jediného stínu břízy uprostřed louky, jdeme otestovat vodu.
Je to tedy trochu studenější, ale krásně průzračné. V tom šíleném vedru je to krásně osvěžující, i když Staník si napoprvé myslí něco jiného. Nejdřív začne dělat "didididi" a pak mi šplhá z náruče na rameno a na hlavu, jak malá opička. Hlavně aby se dostal pryč od té "ledové vody". Po krátkém "mučení" si Staník přeci jenom zvyká a přestává křičet na celý lom. Pak si půjčujeme kruh a zkouším ho v něm trochu povozit. Nicméně jakmile ho ve vodě dám od těla, zase začne "didididi" a zkrátka není s teplotou vody příliš spokojený. Takže když už se moc klepe a modrají mu rty, putuje za maminkou na deku a já si trochu zaplavu. Zbytek dne kromě jednoho dalšího vykoupání trávím ve stínu deky a sice na chvíli usnu, ale i ve spánku jsem většinu času ve stínu. A hlavně namazaný třicítkou krémem. Proto mě trochu zaráží, když mám večer záda jak rak. K tomu vhodně do ruda laděné zadní části nohou a serenáda, na téma Já a Pantenol, může začít. Staník má naštěstí jen lehce přismahlý nosík.
Další den mě voda vůbec neláká, záda nesnesou skoro žádný dotek a tak kromě výstupu na výhled z Míchovské skály, jedeme radši s Luckou a Staníkem místo koupání do Jihlavské Zoo. Staník už konečně ze zvířátek něco má, a tak tenhle výlet hodně oceňuje. Aby dobře viděl tak ho pěkně nosím a on mi jako poděkování zatíná ručičky do spálených ramenou. To bude asi ta "slast rodičovství". V Zoo mají bohužel podobné smažené "mňamky" jako v lomu a nám už se opravdu začíná stýskat po normálním jídle. Taky jsme svědky výborného dětského rozhovoru u ohrady jednoho výběhu. Dítka postávají u ohrady, koukají dovnitř a když se k nim se skloněnou hlavou blíží zbíře, ozve se: "Jdi plyč ty hnušný belane", "to je koza", "Jdi plyč ty hnušná kozo".
Večer si dám ještě místo odpočinku krátký běh. Tedy měl být krátký, ale nějak jsem to neodhadnul a navíc zjišťuju, že krpál k Míchově skále, kde už jsme byli ráno, je jen rozcvička před Javořickým kopcem, kde trhám rekord v doposud nejpomaleji zaběhnutém kilometru. Nakonec dobíhám s úsměvem na tváří a víc než jedenácti kilometrech v nohách k chatce, kde mě se škodolibým úsměvem vítá maminka se Staníkem, se slovy: "Jestli myslíš, že se teď osprchuješ, tak na to zapomeň, nejde proud a neteče voda". Bájo! Někde spadl strom na trafo stanici a tak sedím smrdící před chatkou, zatímco Lucka uspává Staníka, tak u mě už si mouchy pomalu plánují večerní dýchánek. Takže připisuji kempu další "bod". Naštěstí asi o hodinu později se přeci jen proud rozjede a já se konečně můžu osprchovat, už jsem se bál že se budu muset "umýt" v tom rašelinovém rybníku.
Čepice je v tak horkém dni moc důležitá
