25. srpen 2013
Z deníku otce: Noční běs
Stačilo pár dnů, tedy spíš nocí a z nadšeného tatínka, který si pyšně vykračuje za ruku se synem, je nevyspalá zombie. Staník totiž vymyslel novou hru s pracovním názvem "co rodiče vydrží" nebo taky NOČNÍ BĚS.
Nejdřív to byly takové celkem normální dny a noci. Přes den střídavě zařizujeme úpravy v novém bytě a uklízíme Staníkovu pohromu. To je taková ta nepřehlédnutelná stopa, za dítětem když projde po místnosti a všechno na co dosáhne se teď válí na koberci. Případně je to vysypané a rozebrané. Jenže zatímco úklid trvá klidně půl hodiny, Staník umí uvést pokoj do stavu "Staníkova pohroma" během pár minut. Na časové skóre tedy jednoznačně vede.
A pak přišel NOČNÍ BĚS. To si takhle uspíte večer dítě. Dáte tomu obvyklou hodinu a něco, kdy vám dítě leze po hlavě, juká na vás, dělá hihihi a když už konečně myslíte že usnulo, protože vy jste mezitím zaklimbali minimálně třikrát, tak se najednou posadí, než se nadchnete je dole z postele a jde se projít. Nakonec tedy usne, uděláte veškerou práci, co je potřeba. Je lehce po půlnoci a vy se těšíte na manželské techtle, a možná i nějaké ty mechtle. Jenže než si předtím odbydete večerní hygienu, tak na vás cestou z koupelny koukají z postýlky dokořán otevřená očka. A hádejte co, nespí a spát nebude. A je po techtlemechtlích. Dítko stojí v postýlce, kuká a juká na vás a tak ho dáte uspat mezi sebe. Jenže to né, Staník spát nebude. Nejdřív si žvatlá, pak se převaluje, pak se posadí a leze po vás a po posteli, pak se rozbrečí, že ho držíte v posteli, pak párkrát přeleze po hlavě, pak zase řve že nemůže usnout ... zkrátka tohle se opakuje po dobu asi tří hodin. Aby kolem čtvrté hodiny ráno usnul, my mohli vyndat sirky z očí, a konečně totálně hotoví únavou odpadnout. Asi tak do sedmi hodin ráno, protože ta malá potvora se vzbudí jako obvykle a začne lézt po hlavě, dožadovat se pozornosti a jestli vám ty tři hodiny spánku nestačily, tak smůla.
Další večer odpadá únavou, aby ne, taky moc nenaspal. Takže hurá spí a přeci jen budou mít rodiče hezkou chvilku. No a nebo taky ne, protože ještě ani nezalezeme pod peřinu a z postýlky se ozve "hu", koukneme se a v postýlce stojí Staník, kouká na nás a hra na uspávání ze včerejšího dne se opakuje. Takhle si to zopákneme ještě jednu noc a zatímco Staník si to v klídku dospává přes den, tak my se učíme jak nesunout ve stoje. Na nějaké techtle není kvůli únavě nálada, protože mnohem zásadnější problém je dojít do postele a až pak usnout. V opačném pořadí je totiž spánek málo pohodlný.
Do toho zkouším učit toho našeho uličníka, aby jedl sám lžičkou. To je moc zábavná věc, pokud nejste nervózní, nevyspalí a nebo nemáte ukrutnou touhu uklízet celou kuchyň s šancí na potřebu vymalovat. Jednak ten náš lump nesmí mít moc hlad, protože to lžíci nevezme do ruky a řve a řve, dokud se ten největší hlad nezažene. Pak se nechá přesvědčit, vezme lžíci do ruky, ale s nabráním musím ještě pomoct. Do pusy se obvykle trefí, ale ještě moc neví, co si se lžičkou v puse počít. A tak z níc dostane jen kus jídla do pusy, zbytek v ní zůstane a ten putuje obvykle na stůl nebo na podlahu, podle toho v kterou chvíli se Staník na lžičku podívá a kdy s ní zkusí zamávat. No a když přežene zvedání lžičky z talířku k puse, protože má hlad tak zabere vehementněji, tak v tu chvíli většina jídla neputuje do pusy ale na nos a na vlasy, leknutím mávně lžičkou a s libozvučným PLESK spadne zbytek jídla na podlahu. Ještě že jsem tak "krásně vyspalý a odpočatý" a tak mám na tyhle jeho blbiny spoustu trpělivosti.
V noci jsem toho moc nenaspal, ale neboj táto, na lumpárny nejsem ani trochu unavený.
