28. únor 2013
Z deníku otce: Noční hra
Staník má novu hru. Už jí má natrénovanou z dřívějška, ovšem tentokrát poprvé ji zkusil ve 4 ráno. Kopání do přebalovacího pultu je vážně super. Neřve, nevynucuje si pozornost rodičů, takže ty rány od přebalovacího pultu dopadajícího na rám postýlky, to je v pohodě ne?
Když už jsme oba vzhůru, tak je samozřejmě hra zakončena úspěchem a může zase v klidu usnout. Rodiče tuhle herní novinku nemají ještě tak zmáknutou, takže usnutí jim trvá výrazně déle než tomu našemu malému čertíkovi.
Když se "nedíváme", zkouší novou fintu na lezení. Vystrčí zadeček a šup s nohama pod ním. Takový styl alá zajít. Jenom mu to z téhle pozice pořád ještě nepíďalkuje. Nohy frnk dozadu a protože jsme zpozorněli,, tak se tváří jako že nic. Přeci nám nebude dělat cvičenou opičku. Chcete to viděť? Túdle. Jen se pěkně otočte a šup, já si to zkusím znova. Podle mého názoru už máme to plazení hodně na hraně, ale říkat mu to zatím nebudu, ještě by to natruc o něco pozdržel.
Když jsem si odběhl asi na dvě hodiny něco zařídit, hrál Staník s maminkou jeho oblíbenou hru na teroristu. To se hraje tak, že řve v jakékoliv poloze, pokud není chovaný, někdy i při tom. Ze škály hlasitosti od mírného pokňourávání, přes střední hlučnost, která se dá při troše snahy ignorovat, volí při téhle hře obvykle hlasitost poplašné sirény, v které se prostě nedá soustředit a pracovat. Takže i když by ho člověk chtěl nechat taky trochu vyřvat, při takhle intenzivním řevu to zkrátka nejde. Jakmile jsem se vrátil a maminka s výrazem šílenství, nikoliv nepodobném vraždícímu psychopatovi, mi dítko předávala se slovy, že se ty dvě hodiny řvaní nedaly vydržet. V tu chvíli se ode mě Staník nechal vzít do náruče a tvářil se jako naprosto klidné a hodné miminko. Taková ta poker face ve stylu "mamka kecá", uličník jeden.
Hrajeme si s maminkou na opice. Já jí vytahuju ruce a když takhle písknu, je z ní orangutan.
