9. prosinec 2013
Z deníku otce: Nočníková věž
Přichází první letošní pořádný sníh. Staník už bohužel spí a tak tu chumelenici nevidí, ale my s maminkou koukáme z okna, na ty sněžné víry, spoře osvětlené nočními lampami a moc si užíváme, že se na to můžeme koukat pěkně z domova od krásně rozpáleného topení.
Ráno Staník bouchá nočníkem, jasný signál že se mu chce čůrat a pak hurá na okenní parapet koukat na tu bílou novinku, co se přes noc objevila všude kolem. No ale stejně ho pořád víc zajímají létající ptáci, než nějaký sníh. Odpoledne pak nechce po obědě spát, zato když s ním vyrazíme na vánoční trhy, tak místo aby se díval a procházel tak to celé prospí v kočárku. Ano správně, po posledních experimentech bez kočárku si tentokrát kočárek zase bereme. Jednak tušíme, že bude spát a pak potřebujeme mít volnou alespoň jednu ruku na svařák či medovinu.
Po návratu ještě na terase stavíme prvního letošního sněhuláka, ale Staník to moc neocení, protože je z toho procházení celkem vymrzlý. Co ale ocení mnohem víc, je stavba věží z kostek, když sedí na nočníku. Aby ho to na nočníku bavilo, tak si s ním při to stavím a zkouším nové a nové věže. Díky Slávku, že mi při vaší návštěvě otevřel naprosto nové věžové obzory. Už žádné trapně rovné věže, teď už jen samé architektonické skvosty co nejvíc popírající gravitaci. Tedy ehm, dokud Staník neudělá tak jako tak bác! Často ovšem ne kvůli tomu, že by ji chtěl schodit, ale protože se snaží přidat nový dílek a podílet se tak na stavbě.
Kromě stavitelských ambicí se taky Staníkův slovník stává mnohem složitější a pestřejší. Tedy z pohledu nás rodičů. Nezůčastněný člověk prostě slyší třeba "ma". Jenže my už víme, že je potřeba takhle "složité" slůvko číst v kontextu, takže "ma" může být máma, pokud je lenivý říct to celé, taky to může být doma, protože to je jedno z mála slov kde neříká první ale poslední slabiku. Nebo to taky znamená přines ten tablet a pusť mi gangnam style nebo to nedojím. "Ba" je buď pití, bota, babička nebo bác když něco spadne. Naproti tomu "bo" které zní často skoro stejně je buď opět pití, nebo "bolí". Ale nikoliv, že jeho něco bolí, ale že bolí rodiče to jak je majznul, pronesené obvykle ve chvíli kdy se držíme za obličej, nos, bradu, oko nebo jinou pohmožděnou část těla. Pokud je náš řev bolestí dostatečně důrazný, naše malé torpédo důležitě pronese "bo" a někdy dokonce přidá pohlazení. Počet slov je tak skoro stejný, ale počet významů se značne rozrůstá. Už naprosto chápu, proč cizímu dítěti v určitém věku prostě nemůžete rozumět.
Tak a já tady ještě přidám jednu kostičku
