28. červenec 2012
Z deníku otce: Olympijský den
Dnešní den, mimo jiné také zahajovací den letních olympijských her v Londýně, začal opravdu zvesela. O první vtipnou historku dne se tentokrát postaral tatínek.
Je brzo ráno a já ležím a spím. Poslední dobou už moc nevnímám, že nám mrňousek v noci kňourá hlady, nebo že je potřeba něco zařídit. Nenakojím, takže to přenechává mamince a spím správným pravým otcovským spánkem. Tedy střílejte mi u hlavy z děla a stejně to neuslyším. Občas se, ale nechám probudit. To když je třeba potřeba malého odříhnout a mamču máme moc unavenou. Nebo zkrátka když je třeba nějak vypomoc. V takovou chvíli obvykle reaguju na slovní výzvu nebo pohlazení po ruce. A takhle nějak probíhalo dnešní ráno...
Jsem ve spánkovém komatu, je něco kolem půl 6 ráno, Lucka něco povídá a zdá se mi, že se mi letmo dotkla ruky. Prcek už mezi námi spí od posledního kojení, protože občas prostě není síla ho ukládat do postýlky. Navíc je to krásně tulivé. Takže tedy na popud zvuku hlasu a doteku beru Staníka do rukou, od maminky slyším "Tak asi ne, no". Jdu ospale do polosedu, pokládám ho k sobě břichem na hruď, hlavičku na rameno a v tu ránu Staník krká. "Ty jsi ale šikulka, to byla rychlost", říkám tím správně pochvalným otcovským tónem. Pokládám ho zpátky mezi nás s pocitem dobře vykonané rodičovské práce. Přes závoj ospalecké mlhy vidím jak na mě Lucka zírá na pokraji výbuchu smíchu. Divné říkám si. No a teď Lucky verze ...
Staník kňourá chce nakojit, takže ho otáčím k sobě, připravuju prso ke kojení a povídám miminku něco ve smyslu "Máš hlad? Tak ti dáme mlíčko", v tu ráno se tatínek z ničeho nic probírá z komatu, popadne Staníka z pod připraveného prsu a bere ho k sobě. "Tak asi ne, no", povídám tedy. Tatínek na sebe prcka plácne, malej si z toho zděšením krká a dostává za to pochvalu. Hladového a vykuleného mi ho vrací vedle mě a tváří se jako nejšikovnější otec na světě. :)
To jsem zkrátka zabodoval. Později v rámci dopolední volnější chvilky, když sepisuji zápisky do deníku, zase boduje mrňousek. Zrovna popisuju jak udržujeme skóre ohledně potřísněných věcí v rozumné míře. V tu chvíli sedí Lucka vedle mě, se Staníkem přes rameno, krátce po kojení. Slyším jak povzbuzuje prcka, "Tak si hezky krkni no ... krko..bléééé". A rozumná míra je pryč. Víte, jak v parodiích na horory, všichni blinkají a házejí na sebe šavle přes půl místnosti? Tak už vím kde se scénáristi inspirovali. Tenhle dostřel by Staníka kvalifikoval rovnou, na dnes začínající, olympijské hry. Že jsme ho nepřihlásili na miminkovský trojboj, povzdechávám si. V blití do dálky, čůrání do výšky a kakání do plochy, by jistě atakoval medajlové pozice. Kromě totálně ohozené maminky bychom tu měli ve skoro metrové vzdálenosti ohozené účetní doklady (naštěstí ve fólii), kytara (bohužel bez fólie) a jedno nově vybudované mléčné kluziště přímo na koberci. A víte co je na tom nejlepší? Musíte za to toho mrňouse pochválit, vždyť si krknul! :)
Rodičovská poznámka k psaní do deníku je jasná. Nechval skóre před večerem!
Táto klídek, před dalším krknutím bych se rád aspoň trochu napil.
