23. říjen 2012
Z deníku otce: Opice do ruky
Dovádíme doma. Pokračuje odkládání mrňouse na hrací podložku na zem, a pak na bříško a na ručník, taky na zem. Pevná půda pod rukama i nohama mu svědčí. Na břiše si teda nijak extra nehoví, ale nějakou chvíli vydrží. Ovšem na zádech to je jiná.
Už je celkem běžné, že ho položíme hlavou nějakým směrem a on se během chvíle otočí úplně jinak. Takže už zvládá zkoumat, tahat a mlátit do všech hraček na hrazdičce. Co nemá po ruce k tomu se dotočí nebo posune. Zrovna dneska koukám, že ta opice o které jsem psal už dřív, kdy do ní kopal nohama, je zase z hrazdičky dole. Ale tentokrát jí Staník popadnul do ruky a vítězoslavně s ní mával. Takže už to není jen koukací kamarádka. Kop do ní a je z hrazdičky dole, šup s ní do ruky a pak ideálně pořádně ožužlat.
Taky mi prcek předvedl, že se to začíná učit s dudlíkem. Tedy alespoň s tím připínacím k oblečení. Vyplivnul ho, popadnul ho za držáček, kterým je připevněná šňůrka s klipsem a šup ho zpátky do pusy. Na základě pochvaly se rozhodl, že zkusí něco navíc a tak si narval ten dudlík do pusy bokem, tou nedudlací částí, kam až se mu to vešlo do pusy. Naštěstí dudlík není žárovka, a tak jde z pusy stejně snadno jako do ní.
Celé pondělí měl prudivou náladu. Brečel a vztekal se, asi aby si to jen tak vyzkoušel. Takže měli jsme krátké chvíle klidu, to když se kojil, nebo asi na 10 minut usnul. Ale jinak v různých intervalech řval a řval. Den poté Lucka přišla s teorií, kterou někde vyčetla, že pokud děti jeden den takhle řvou a zlobí, tak druhý den jsou hodně samostatné a hodné. No tak ta teorie v praxi poněkud pokulhává. Pozornosti si stále vyžadoval celkem dost, ale už rozhodně nepředváděl tu brečící pondělní orchestriádu.
V rámci řevu je to klasické rodičovské testování. Kdy naposled jedl? Nepotřebuje přebalit? Není mu zima? Není mu horko? Nevíš co mu je? :) A u přebalování, tím jak cvičí na pevné zemi, je to s ním čím dál zábavnější. Máchání rukama a nohama vylepšil stavěním se do mostu. Z toho sice hned spadne na záda, ale to mu nebrání postavit se do něj znovu. Je otázka, kdy zkusí udělat rovnou padací most a budeme ho chytat, než dopadne na zem. Takže odejít s plínkou ke koši a nechat ho na přebalovacím pultu už není úplně ono. Taky je to kluk šikovná, takže jakmile má plenku dole, už zvedá nožičky k bříšku a pomáhá s namazáním zadečku a položením plínky pod zadeček. Ovšem jakmile pod sebou má plínku položenou, začíná jeho oblíbená zábava "A že jí nezapneš!", která spočívá v tom, že pokrčí nohy a pak vykopne, když je hořejšek pleny užuž správně na břiše. Do toho občas přidá stavění mostu a přebalování je tak ještě napínavější. Samozřejmě čím déle se mu daří odolávat oplenkování, tím víc radosti se mu zračí ve tváři. Dobré je, že poslední dobou nás při přebalování nezkusil počůrat. Tak doufám, že jsem to právě nezakřikl.
Kdepak cumlání prstů, pískat se učím!
