1. březen 2013
Z deníku otce: Pajdavý žofré
Středeční vstávání je vždy trochu náročnější. Vstáváme o něco dřív než obvykle, abychom se Staníkem stíhali dojet včas na koupání. Maminka chtěla jet původně s námi, ale nakonec leží totálně odpadlá v posteli, po náročném Staníčkově zlobení z předchozího dne.
Jeďte sami, já si užiju klidné a tiché dopoledne, slabě huhlá do polštáře. No co se dá dělat, tak to bude chlapská jízda. Zábavnější je to tím, že jsem si den předtím při běhání rozhodl dokazovat, jak mám silnou vůli a přestože mě bolela kyčel, tak jsem to stejně odběhl. Takové to chlapské machrování sám před sebou. Díky tomu jsem od rána idol většiny žen, nemůžu totiž bolestí skoro došlápnout na nohu, úplný pajdavý Žofré.
Koupání si jako pokaždé užíváme. A zatímco ostatní miminka se na bříšku snaží držet hlavu nad vodou, Staník viděl jak tatínek bublá do vody, takže potápí pusu pod vodu a zkouší to taky. Jednou dokonce i s potopením nosu. Ale i když se hodně snažil a degustoval v různých částech bazénu, nakonec se mu ho celý vypít nepovedlo. Bylo to ovšem o fous. Po koupání rychlobašta a honem k doktorce na kontrolu. Tam už nás netrpělivě čeká maminka.
Staník se u doktorky usmívá a chechtá. Prý máme takové optimistické miminko. Lumpík si hraje s dřevěnou dekorací u lehátka a nechává se celkem v pohodě vyšetřit. Čurá do obloučku? Ptá se paní doktorka. Jasně! Šup a hned to předvede. Takže kontrola kombinovaná s procvičením postřehu a vykrývání plínou, abychom nevyšli ze cviku.
Ve čtvrtek vyrážíme na výlet do centra velkoměsta, maminka si potřebuje pořešit reklamaci bot a pak hurá na výstavu fotek, podívat se jestli tam nemá nějakou fotku i tatínek. Pajdavá image mi přetrvává, takže snášení kočárku po schodech je vysloveně lahůdka. Díky bezbariérová Praho! To je panečku pokulháníčko.
Večer Staník ještě mamince pomáhá s účetními doklady. Dokutálel se k odloženým účetním papírům a začal je muchlat s opravdovým nadšením. Já okamžitě běžím zachránit co se dá, ale maminka jen s klidem prohlásí: "neplaš, to jsou papíry na vyhození". Takže Staník si spokojeně šustí a ještě po nás s rošťáckým pohledem pokukuje, jestli mu to náhodou nezarazíme.
V noci mám po dlouhé době klid naplno pracovat a tak se dostávám do postele až kolem třetí ráno. Ráno jsem totálně odrovnaný a chci se aspoň trochu vyspat. Jenže ten náš malý rarášek s radarem má jasno. Táto, nespi! Takže v posteli řve a řve. Do toho kurýr s Avonem, zrovna když maminka kojí. Kdo musí jít téměř poslepu alespoň trochu oblečený před vchod? Ano já. A když v únavovém komatu padám zpátky do postele, Staník chvíli potom co dojedl zase zlobí. Asi po půl hodině znovu řve. Takže zkrátka vstávám z postele. Nejdřív vysypu čokoládové vločky na podlahu místo do misky. Pak to zaleju mlíkem tak, že kus mlíka rozleju po lince. Když to utřu a vyhodím lahev od mlíka co u toho zrovna došlo, vezmu další lahev mléka a opět ho stejným způsobem rozliju po lince. To je ráno! A když už je jasné, že jsem opravdu vstal, co se asi tak stane? Přesně, ta naše malá siréna se spokojeně rozvalí v postýlce a usne.
Rozhodl jsem se pomoct mamince s účetnictvím. Roztřídit a skartovat, to je moje.
