14. srpen 2012
Z deníku otce: Pasování
Strávili jsme 2 dny u babičky a dědy. Tentokrát nešlo ale jen o zábavu, byli jsme tam totiž úředně! Byli jsme tam za účelem pasování. No tedy ne kvůli pasování na rytíře, ale kvůli pasu cestovnímu. Věc se má tak, EU nám zavedla dětské občanky a pasy a protože nás se Staníkem čeká bruslení v Německu, tak ten pas prostě mít musíme.
Marné je vysvětlovat úředníkům, že ten náš kluk už jeden pas vlastní. Má ho od narození. Kdepak, úředník přepážkový si vyžaduje pas cestovní. Pas břišní, takzvaný plínkový, tedy dostačovat nebude :). I vydali jsme se na úřad. No vydali, my jsme tam chtěli už před týdnem, jenže to jsme neměli s sebou rodné listy obou rodičů, nýbrž jen potomka, kterému pas vystavit jsme chtěli. Sice na většině úřadů stačí rodný list dítěte a občanka. Rodné listy rodičů se nosí jen v odůvodněných případech, kdy se dítě narodí v zahraničí, nebo je podezření, že by rodiče rodičů Čechové býti nemuseli. Ne tak v Chrudimi. V Chrudimi na úřadu nutno prokázati se rodnými listy v každém případě a zdá se, že můžeme být rádi, že prokazovat pobývání v zemi české, nemusíme až do dob mamutíka. To bylo v dobách kdy razítkem úředním byla mamutí tlapa (Ugh ugh). Samozřejmě, nakonec stačil jen rodný list maminky. Do něj úřednice pouze nakoukla, udělala jojo a to bylo celé. Stejně ty údaje mají v počítači, tohle prostě nepochopím.
Jinak ale musím úřad pochválit. Naštěstí jsme se objednali na konkrétní čas, jinak bysme tam seděli a čekali ještě doteď. Přišla na nás díky tomu řada během pár minut a po zaplacení správního poplatku jsme se šli fotit. No to byla legrace. Zákon nebo nějaká směrnice (vím já?), totiž pamatuje nejen na to, že děti musí mít pro cestování pas už od narození, ale taky specifikuje, jak přesně má taková fotka vypadat. Asi to sami znáte z občanky nebo pasu. Musí být vidět oči, obě uši, hlava nesmí být moc nahoře ani dole. No a teď to zkuste s miminem co neumí sedět, ale vleže to na úřadu nefotí. V sedě neudrží hlavičku, to taky nejde. Opření o mě, kdy já jsem schovaný pod plenou, aby bylo za obličejem bílé pozadí, to není ono, protože jsme moc zaklonění (no jasně když budeme sedět rovně, tak jak jsem říkal neudrží hlavičku). Navíc mrňous buď spí, to má zavřené oči, nebo ho probudíte, to začne řvát a má zase zavřené oči a ještě navíc otevřenou pusu. A nebo ho trochu uchlácholíte, oči má otevřené, pusu zavřenou je správně natočený, nejste moc zaklonění, ani moc předklonění, hlava je dokonce ve výšce, kde chudák úředník nastavil foťák. Jo teď by to šlo! Klik na klávesnici, dlouho nic a po asi 3-5 vteřinách, cvak. Jasně, jenže za tu dobu má zase oči zavřené, hlavička spadla stranou, natočil se jinak, nebo zíval. Mávat mu nějakým plyšákem nebo slonem před očima nemá smysl. Na to je moc malý a vesele to ignoruje. Po asi 12 pokusu vesele poznamenávám, že kdyby chtěli tak já nemám problém jim fotku udělat a poslat. "To byste musel být fotograf", povídá úřednice. "Ha, ale to já jsem", odpovídám a už si říkám sláva, že by to šlo? "No a taky byste musel mít datovou schránku na ministerstvu vnitra...", aha, tak to nemám. Zkrátka proč něco dělat jednoduše, když to jde složitě. Takže znova fotíme z boku, pár dalších pokusů, a nakonec musí stačit fotka, kde tomu našemu klukovi držím zezadu hlavu rukou, takže jsou tam vidět moje prsty kolem krku a pod ušima. Ale aspoň není mázlá a ostatní potřebné je tam vidět. A ještě k rychlosti, po vyfocení tím digitálním kompaktem, co tam na to používají, se to přenáší do počítače asi dalších 10-15 vteřin. Takže zkrátka na focení malých dětí metodou pokus omyl vysloveně "ideální".
Hele táto, že bych na ně příště zkusil tenhle výraz a prones něco jako "Město vidím veliké..."?
