20. březen 2013
Z deníku otce: Pérování na čtyřech
V sobotu se Staník potkal s Rozárkou. To je dcerka mého kamaráda jen o maličko mladší než náš lumpík. Takové malé vysmáté sluníčko. Jen jsem k ní Staníka položil na zem, hned se k němu s úsměvem natahovala na pomazlení a snažila se mu dát pusu.
A co na to náš malý chlapák? No úplně to popletl, místo aby měl radost že se mu vrhá ženská kolem krku, tak se rozeřval a nebyl k utišení. Tohle tulení k holkám mu budu asi muset ještě vysvětlit. Den na to jsme si vyrazili do Zoo. Svítilo sluníčko a otevřeli tam novou výletní stezku. Takže nedělní plán byl jasný. Maminka se doma pěkně vyleží a my se projdeme po té nové stezce. Zatímco táta si užíval zvířátek, tak Staník spánku. Průzkum cesty se změnil na funění do kopce, protože první půlka Zakázanky, jak se znovuotevřená cesta v Zoo jmenuje, je pořádně prudká. Rozhodně je lepší jít s kočárkem opačným směrem. Nahoře fičelo a Staník měl docela hlad. Takže dojít někam do závětří na lavičky, nakrmit a utišit. Jenže z kočárku se pořád ozývá brekot, takže hop do náruče a zpátky k autu. Asi mu byla zima, i když mě se to tak moc nezdálo, jakmile byl ale v autě, hned bylo po řevu a doma se tulil po peřinou k mamince a na mě pokukoval takovým napůl ublíženým a napůl žalobným pohledem. No dobře, tak já příště ty rukavičky radši vezmu.
Kromě výletničení a lumpačení tu máme ovšem velký pokrok v pohybu. Ne, stále to není lezení, zřejmě začne radši rovnou chodit. Nicméně už se nejen opírá o ruce, ale taky už dostane kolena pod bříško a začne pérovat na čtyřech. Samozřejmě je lepší když se může nohama o něco zapřít, ideálně o šanony, tátovu brašnu s foťákem a podobné opěrné body. Péruje, pokukuje jestli vidíme jak mu to jde a občas to přeci jen zkusí dopředu, takže je z toho takový slajd přes pusu.
Maminka taky vymyslela hru s oballem, to je takový ten dírkatý míček. Kutálí a hazí ho ke Staníkovi a ten ho zkouší házet zpátky. Je to docela veselá hra, protože se u toho roztomile soustředí, ale ještě neví kdy přesně pustit ruku a jak, takže míček odhazuje a buď mu pořád drží v sevřené ruce, nebo ho odhodí náhodným směrem. Ale z větší části je to alespoň trochu do protihráčova směru. Ještě to maličko poladíme, možná ho naučíme ten míček postrkovat a to bude teprve ta pravá zábava.
Díváš se táto? Už jsem na čtyřech!
