25. únor 2013
Z deníku otce: První sáňkování
Ke konci týdne jsme se už těšili na odpočinek u babičky s dědou. Staník nás nechal v pátek klasicky vyspat do odpočatého stavu "zombie", takže než maminka pořešila pracovní záležitosti a já s prckem zazpíval a zahrál na kytaru, tak už jsme chodili v polospánku.
Abychom si i cestou pěkně odpočali, tak přes den sněžilo dost na to, aby překvapení silničáři jako obvykle zaskočení zimou neodhrnuli silnice. Což o to, já mám takové počasí rád, obvykle je to pro mě dvojnásobná radost sedat za volant. Ovšem to nesmí být silnice plná dalších řidičů, kteří mají k jízdě po čerstvě napadaném sněhu odpor a tak zatímco se pravý pruh dálnice šine šedesátkou, tak v levém pruhu brzdí sedmdesátkou ti, co se přeci nebudou ploužit v pravém "pomalém" pruhu. Díky tomu jsem si za volantem "odpočinul" skoro o hodinu déle než obvykle.
Nakonec nám to sněžení ale přeci jenom přineslo očekávanou zábavu. Kromě blbnutí se psem a řáděním autem ve sněhu se konala hlavní sněhová událost. Vzali jsme Staníka na sáňky. Byl poprvé v zimě mimo kočárek, navíc i z mírného kopce při jízdě ten mráz asi tročku štípal do tváří. Takže tak seděl, koukal a nijak extra se neprojevoval. Svezla ho i maminka, ale jen letmo, protože s babičkou usoudili, že jediný kdo si sáňkování opravdu užívá jsem já. Dali jsme si pár jízd a pak se zase jelo domů, protože mrňous začal být rozmrzelý a ospalý. Ovšem na cestě domů z něj sáňkovací letargie spadla a začal si něco brumlat pod dudlíkem. Zřejmě si chtěl ujasnit nové zážitky. Závěrečná cesta domů z víkendu s tajícím sněhem, deštěm a mlhou. To abychom si cestu opět užili a viděli, že dlouhá cesta může být nejen na víkend ale i zpátky.
No tak jedem mami, když to tátovi udělá radost.
