11. březen 2013
Z deníku otce: Rak jako drak
Víkend byl o něco náročnější než obvykle. Ve čtvrtek odpoledne jsem totiž kývnul práci, která měla být hotová do úterý, ale protože obvyklá doba vývoje na něco podobného je spíše dvojnásobná zavánělo to prací po nocích a nedostatkem spánku. Navíc v plánu byla sobota plná návštěv.
Sobotu jsme zahájili návštěvou u babičky. Staník si dal oběd a protože celé dopoledne nespal, měl si lehnout po obědě. Ale jemu se zrovna nechtělo. Choval se u dědy a u babičky. Hrál si s autíčkem a na spánek neměl ani pomyšlení. Takže se nakonec přetáhl a rozmrzele řval dokud ho maminka neuspala natolik, až z toho usnul na hodinu i tatínek. Zkoušel jsem v rámci návštěvy dát k Staníkovi kočku, ale zatímco kočka vzorně držela, tak mrňous nejevil zájem. Pak tedy nahmátnul kožíšek a chvíli se v něm jednou rukou rochňal, ale nijak extra ho to nezaujalo. Následně přehlížel i čivavu, takovým tím pohledem "to mi netvrď že něco takhle malého je pes". Zkrátka ke zvířátkům se zatím moc nemá.
Následovala návštěva u tety, kde byla taková menší rodiná slezina, takže jsme se viděli s malou Majdalenkou a koukali jak už chodí se zapřením o stolek. Druhý pokus se zvířátky mi taky nevyšel, takže další poznámka do deníku, "zatím nereaguje ani na morčata". Poznámka dvě, když držíš morče o kterém říkají, že nekouše, nevěř jim!
Dostali jsme na návštěvě pro Staníka dárek, takový nafukovací válec v kterém jsou dvě chrastící kuličky. Hned v neděli jsme ho vyzkoušeli. Hra s ním je rozdělená do dvou fází, první se jmenuje rudnutí tatínka. A když nafukování skončí nastává normální hrací fáze, plácni do toho a ožužlej to. Lumpíka to rozhodně baví, umí do toho plácnout tak, aby se válec protočil na místě, nikam mu neutekl a kuličky uvnitř pěkně chrastili. Na válci jsou obrázky, jinak je průhledný a tak přes to zvědavě kouká dovnitř, po každém otočení zkoumá jak se to uvnitř hýbe, prostě přesně tohle na hraní potřeboval. Navíc jdou okraje strčit do pusy, no řekněte kdo z vás to má?
S těmi báječnými koupacími kelímky jsme začali hrát další oblíbenou dětskou hru. BÁC! Jdou totiž dát krásně na sebe a udělat komín. Tohle se opravdu dětem vysvětlovat nemusí. Dáte před ně komín a první co udělají že ho schodí. A pak znova a znova. Z dvojice hráčů to obvykle mnohem dřív omrzí stavitele než bořitele.
Staník už dělá čest svému znamení a místo plazení dopředu se zdokonaluje plazení na raka. Natáhne ruce, odstrčí se a v kombinaci s nohami v poloze letadýlko couvá po zemi. Bravurně mu to jde i na bříšku ve vaně. Takže žádné plazení, ale rak jak drak.
No a před usnutím už máme takový pravidelný rituál. Když ho převlíkám do pyžámka, tak dělám popletu co nemůže najít rukáv a pořád se mu tam pletou nohavice. Takže mu nad bříškem točím s pyžámkem, dělám troubelína, to mi jde skoro samo, a ty rukávy a nohavice ho lechtají po břiše. On do toho nadšeně máchá rukama i nohama, chechtá se na plné kolo a díky tomu jde pak do postýlky celý zdivočelý, místo aby byl zklidněný. Ano my tátové na tohle máme talent. Mimochodem nejlepší zábava je pak pro maminku, když s takovým tím zodpovědným výrazem přestanu blbnout se slovy, "tak a už dost" vezmu konečně ten rukáv, nandám ho a ta divná rukavice na konci rukávu znamená, že jsem mu dal na ruku nohavici. A pak že toho popletu jen hraju.
Táto foť to, dlouho takhle mámu nohama neudržím!
