18. leden 2013
Z deníku otce: Rána jako z děla
Hurá, tak přeci jen si tu zimu trochu užijeme. Už to vypadalo, že se celou dobu až do jara budeme jen brodit blátem v podzimním oblečení a ono ne. Staník v náručí rozhrnuje žaluzie před dveřmi na balkon, kouká jak tam chumelí a nadšeně mává ručičkama. Už se těší do té chumelenice.
Ono je to s jeho těšením asi tak, leží si zachumlaný v teple zimního fusaku, nesněží na něj, nefouká na něj, ale mám mnohem zábavnější výhled. Okolím létají sněhové vločky, holé větve stromů jsou najednou obalené sněhem a místo rodičů tlačí během chvíle kočárek dva sněhuláci, kterým už chybí jen ta mrkev místo nosu. Když s ním jdu parkem a vidím jiné rodiče bobující z malých kopečků se svými ratolestmi, tak už se těším, až se Staník naučí sám sedět a budu s ním moct chodit na boby nebo na sáňky.
Ale sníh sem sníh tam, stejně nás kromě procházek čeká i běhání. Běhat zasněženým parkem má něco do sebe. Nelíbí se to jen mě, ale i mrňouskovi, protože kouká kolem sebe a rozhodně nehodlá usnout moc brzo. Adheze letních běžeckých bot je na sněhu přímo "úžasná", takže měřit si nějakou rychlost postrádá smysl. Odraz kluzmo vpřed, podkluzmo vzad a hlavním cílem běhu je nespadnout na tlamu. Kočárek se ale skrz ušlapaný sníh tlačí celkem dobře, rozhodně lépe než tím řídkým bahnem, co bylo před týdnem. Tedy alespoň po rovině. I do mírného kopečku totiž boty prokluzují o stošest, chariot se skoro nehne a já si připadám jak komiksová postavička běžící na místě.
Večer dorazí kamarád na návštěvu a já se chci pochlubit nějakými fotkami. U počítačů doma sedíme na míčích, takže návštěvě nabízím svůj a sám si se Staníkem sedám na maminčin pichlák. Její balon totiž má hroty a vypadá trochu jako ježek. Takže si tak sedáme na maminčin balon a PRÁSK! Rána jako z děla. V tu chvíli sedím na zemi, podemnou prasklý vyfouklý balon na mě vykulený Staník. Já rychle zjišťuju, jestli jsem mu při tom pádu nesedl na nožičku, nebo mu jinak neublížil. Samozřejmě se po pár vteřinách šoku, z toho leknutí, rozeřve. To abych měl ohledání následků těžší. Uff, bylo to jen z leknutí. Naštěstí, když jako rodič držíte dítě, jsou vaše pudy sebezáchovy dost utlumené a první na co myslíte je dítě. Nějaké tlumení pádu rukama, parakotoul, nebo něco podobného? Zapomeňte. Držíte pevně díte aby se mu nic nestalo. Tak to bychom měli. Rekapitulace: Staník v pořádku, balon kaput a tatínek naražená prdel.
Další den nám maminka vyráží na účetní školení a tak máme doma pánskou jízdu. Začíná to hned zvesela hrou na "okouna". Kdo nezná, tak pravidla hry jsou: V zhasnuté místnosti si každý vezme do ruky vidličku, bodá okolo sebe a kdo má po rozsvícení na vidličce nejvíc očí je okoun. No a teď modifikovaná verze pro rodiče s dětmi, místo vidliček stačí prstíky, hrajících si dětí a rodiče se snaží udržet si oči v důlcích. Staník zahajuje hru zákeřně bez oznámení a zatímco vedle něj ležím tak pích do oka. No trefil se a to jsem ho měl zrovna otevřené. Po chvíli když, už zase trochu vidím, tak je mi jasné, že musím dávat na ty očiska větší pozor.
Den bez maminky trávíme, hraním, povídáním si, procházkou po parku a samozřejmě přebalováním. Nejhorší dardu si pro mě Staník přichystá až na maminčin návrat. Takže několik aktuálních poznámek k přebalování. Fuj! Už to fakt smrdí. Přebalení se nedá stihnout na jeden nádech! A poslední podstatná poznámka. Hnědá tečka na zadečku není piha! Nesahat rukou, použít vlhčený kapesníček nebo žínku!
Táto, nezahrajeme si zase nějakou hru?
