14. únor 2013
Z deníku otce: Rýmička
Pondělní ráno začalo divným zvukem. Co nám to tu chrochtá? Že bych si toho nevšiml a maminka pořídila nové domácí zvířátko? Kdepak není to čuník, to nám chrochtá z postýlky náš potomek.
Ano, je to jasné stává se z něj pomalu kus chlapa. Vždyť už si stihl pořídit tu nejhorší chlapskou nemoc. Rýmičku! Takže program dne je víceméně jasný. Starat se o mrzutého Staníčka a zkoušet mu otírat nudle. Koneckonců kdo by nebyl mrzutý v takové situaci. Ani k jídlu se nějak extra nemá, dokonce nechá ve skleničce lehce u dna trochu jídlo.
Odpoledne zajdeme v rámci krátké procházky nakouknout na prodávaný byt, naproti ve vnitrobloku a spojíme to rovnou s nákupem Sterimaru na tu jeho nudlavou záležitost. Prohlídka bytu končí uspokojením z toho, že se nemusíme trápit přemýšlením, zda by se nám tam líbilo, kdyby nebyl tak drahý, protože byt se nám zkrátka nelíbí. A jakmile dorazíme domů, maminka jede cvičit se slovy, "nastuduj si jak se to dávkuje a stříkni mu to do nosu". Je to jasné, když už ho máme trápit léčebnou procedurou, má být za zlého tatínek.
Návod na krabičce čtu vysloveně "pečlivě", takže 2-6 vstřiků denně do každé nosní dírky aplikuji jako 2x stříkneme za sebou do každé. Až když to pak večer vyprávím Lucce, zdá se mi to nějaké divné a dochází mi, že to asi neměly být 2 vstřiky najednou. Ups! V každém případě i při následném a již správném dávkování, nemá pro tuhle léčbu Staník moc pochopení. Zkrátka dle návodu "jemně nasuneme konec aplikátoru do nosu" se jeví jako krajně nerealizovatelné. A to by prý měl mít ještě hlavu bokem, abych odchytal odtékájící přebytky spreje s nudlemi.
Probíhá to asi nějak takhle, dám Staníka lehce na bok, šup a je na bříšku. Dám ho zpátky na bok, šup a je zase na bříšku, občas taky na zádech. A jakmile vidí ten nosní nástavec, tak přidá řev, začne se propínat a udržet mu hlavu, aniž bych měl strach že mu jí rozmačkám, se zdá zhola nemožné. Navíc když už se mi ten konec povede dostat lehounce na kraj nosu, tak Staník začne mlít hlavou dopředu a dozadu, zřejmě ve snaze zarazit si tu tyčku až do mozku. Tudy cesta nevede. Takže maminka drží hlavu a já se snažím o rychlé stříknutí do nosu. Jasně, pomáhá to, nechrochtá pak, líp se mu dýchá. Jenže to neznamená, že když to o pár hodin později zkouším zase, že by spolupracoval. Jen vidí že beru ten sprej do ruky, zašklebí se, přetočí se na břicho a přestože ještě neumí lézt, snaží se to co nejrychleji naučit a být honem honem schovaný nejlépe na druhém konci místnosti.
Ovšem zlepšuju se a daří se mi to už celkem obstojně. Tedy konkrétně za dva dny, třikrát stříknuto do vzduchu úplně mimo, jednou přímo do oka, podruhé pod oko, jednou málem narvaný aplikátor hluboko do nosu a mnoho pokusů Staníka o rychlý únik. Překvapivě i přes tohle "báječné" skóre část nosního spreje končí v místě určení, takže si myslím že ošetřovatelského bobříka si do konce týdne nejspíš vysloužím.
Cože? To už mi to zase chceš stříkat do nosu? Tak to já mizím.
