8. prosinec 2013
Z deníku otce: Sešívaný
Kromě toho, že Staník pobíhá po domě s vysavačem, tak jako další zábavu má mop na prach. Hrozně rád ho tahá sem a tam. Takže jsme mu ho pěkně zkrátili, vyndali část tyče, a má z toho akorát velikost ke své výšce. Pyšně si ho před sebou tlačí a tváří se jako intergalaktický ředitel všech mopů a prachovek.
Kromě toho moc rád pomáhá mamince s vyklízením myčky. Jakmile se otevře myčka s čistým nádobím, už mamince podává příbory a když maminka není dost rychlá, nosí je pěkně do šuplíku. Sice jiného, protože na příborový ještě nedosáhne, ale to je jedno. Pořádek musí být! Horší je, že jak ho to začalo bavit, tak se často žene k myčce, jen co se otevřou dveře. Co na tom, že máte dveře otevřené, abyste tam dostali větší množství špinavého nádobí, náš malý pomocník se žene vyndavat na co dosáhne a buď to stihnete dřív než se upatlá, nebo po tom, co se upatlá. V lepším případě ještě předtím než upatlá něco okolo.
Užíváme si tak středečního pracovního dne, Staník si u nás hraje, leze na gauč a zpátky a najednou nějak špatně šlápne mezi gauč a topení, padá a řev. Jsme hned u něj, okolo pusy spousta krve, tak koukáme jestli je to jako obvykle, když se bouchne do brady a jestli to není nic vážného. Jenže ouha. Tentokrát to vážné je. Pod rtem se klikatí ošklivě vypadající rána a my během chvíle vyrážíme na dětskou chirurgii. Tam nám potvrzují, že je to na šití, ale že je to celkem na hraně jestli šít nebo ne, protože je to tak u rtu, že se to bude šít dost špatně. Umrtvení by ho prý bolelo víc než třikrát udělat steh a tak ho chudáka se zdravotní sestřičkou držíme a paní doktorka zašívá. Cestou domů z toho drobek únavou usne v autě, takže doma ho jen přeneseme do postele a rodiče se můžou z toho šoku trochu oklepat. Staníka to bohužel docela bolí, takže k němu každých 15 až 20 minut chodíme, chlácholíme a znova uspáváme. Což jde špatně, když nemůžeme dát dudlík, dudlání ho bolí. Asi po hodině a půl už je jasné, že v posteli spát nebude, spodní ret má oteklý jak černoušek Bubu a my si říkáme, že nás čekají celkem náročné dni a noci.
Odpoledne dorazí na chvíli předem domluvená návštěva a Staník tak ve společnosti dalšího malého uličníka na bolístku trochu zapomene. K večeru už vypadá o něco lépe a dokonce usíná i bez toho, abychom museli použít narychlo koupený prostředek proti bolesti. Druhý den už je to zase naše zlobidlo a lupačí. Jen se mu nesmí moc šahat na pusu. Mimochodem, něco mi říká, že Staník asi Sparťan nebude, když už je takhle od mala "sešívaný".
Ve čtvrtek odpoledne s ním ještě vyrážím do města kouknout se na Mikuláše s anděly a čerty, což ustí v zklamání podobné tomu s rozsvěcením stromku. Asi nejlepšího Mikuláše potkáváme hned v metru, jenže tomu se Staník dlouho nevěnuje, protože přijíždí vlak a to je mnohem zajímavější než nějaký vousatý pán s velkou čepicí. Cestou z Václaváku na Staromák potkáváme asi tak pět Mikulášů. Hledají se dost špatně, Praha je totiž plná lidí, kteří mají "vtipně" na hlavě blikající rohy, i když nedělají čerty, takže najít opravdového čerta podle rohů není možné. Nakonec dole na náměstí potkáváme první motající se Mikulášské individum, které už je notně přesloužilé. Šedý plnovous zdá se nemá přilepený, ale původní. Následuje Mikuláš, který pro změnu zapomněl plnovous doma. Další rozumně vypadající Mikuláš si nechá od Staníkovi sestřenice říct básničku, ale nedá jí za to ani bonbon, ostuda! Předposlední ,opravdu překrásný Mikuláš s luxusním čertem a rozkošným andělem, je tak obklopen davy lidí, že se k němu nedá dostat. A poslední Mikuláš se kolem nás mihne s bagetou u pusy a slovy "teď mám pauzu". Staníka nakonec nejvíc baví noční pohled na Pražský hrad od řeky. A pak už hurá domů, protože jsme zase bez kočárku a jsem z toho nošení v náručí a na koníčka pořádně utahaný.
No a pak mě to topení majzlo a zrovna ve chvíli, kdy jsem se kousal do rtu.
