25. červen 2013
Z deníku otce: Slovensko den první
Rád bych napsal, je ráno a po krásném odpočinku jsou útrapy přechozího dne zapomenuty a vše vynahrazují výhledy na nádherná vysokohorská panoramata. To by ovšem ten náš lump nesměl vstát ve tři v noci a začít řádit.
Nakonec jsme ho sice zase uspali, ale o takhle přerušeném spánku se dá říct leda to, že jsme se vyspali v mezích možností. Ubytování s sebou navíc nese jistá úskalí. Dva "parádní" balkony mají mezi koncem podlahy a zábradlím díru přes třicet centimetrů! Takže musíme hlídat, že na balkon není otevřeno. Jak jim to mohli zkolaudovat netuším i dospělý by si tam mohl ublížit. Co by se stalo u dětí, při jistém pádu ze 4 patra, nechci ani přemýšlet. Reakce na recepci? Ale oni sem jezdí i jiné rodiny, než jen ty s dětmi. Uff tak tomu říkám argument.
Druhé úskalí je postel s matrací vysokou dvakrát víc než máme doma. A protože Staník spí mezi námi na posteli, je to v noci takový ten "hluboký spánek", kdy jen hlídáte, jestli vás nepřelezlo dítě a jestli zrovna nepadá z výšky dolů.
Staník ale rodiče uklidňuje předváděním toho jak moc je šikovný. I z téhle postele se totiž dokáže dostat bezpečně na zem. Pravda víc než slezení to připomíná seskok, nohama totiž o kousek nedosáhne, ale s přidržením se prostěradla nebo peřiny mu doskočení do mírného dřepu nedělá problém.
Jsou tady ovšem ta panoramata a krásná příroda, takže konec stížnostem a hurá na výlet. Sice o pár hodin později, než byl původní plán, ale když máte malé děti naučíte se na nějakou tu hodinu tam a nějakou tu hodinu sem nehledět. Ono to prostě jinak ani nejde.
Vyrážíme do Tatranské Lomnice a z ní pěkně lanovkou nahoru na Skalnaté pleso. Lomnický štít si necháváme ujít, malinkaté děti prý často brečí kvůli pískání v uších. Kocháme se výhledem a pak dáváme dětem u Skalnaté chaty oběd. Původně jsme je chtěli nakrmit ve stínu uvnitř chaty, nicméně po vchodu dovnitř Slávek vzletně pronese: "Ty jo, tady na mě úplně dýchla historie", což jinými slovy znamená, že to tam smrdí jak kdyby jim pod stolem ležel mrtvý tchoř. Zřejmě se tam už pár let nevětralo. Nakonec tak krmíme děti venku na lavičkách.
Užijeme si taky podívanou na vrtulník, který vozí beton pro základy sloupů nové lanovky. Staník to nadšeně sleduje, je to ještě lepší jak sledovat auta. Samozřejmě nám tatínkům se to taky moc líbí. Pak ještě prohlídka okolo Skalnatého plesa a jsem rád, že se mi povedlo našeho lumpa uspat v nosítkách. Ovšem musel jsem povolit nosítka tak, že předemnou Staník prakticky leží a já ho držím za záda a hlavičku. Radši ani moc nepřemýšlím, co na to říkají moje záda.
Po výborné baště v kolibě vyrážíme ještě na jednu z největších zřícenin na Slovensku, na Spišský Hrad. Stíháme to tak akorát před zavíračkou a než za hodinu celou zříceninu projdeme jsme tak utahaní, že už se těšíme domů.
Ale kdepak oddech, tradiční večerní rituály: vykoupat, přebalit, nakrmit, uspat; oddalují jak večeři tak odpočinek. Místo plánů na další den nebo nějakého večerního hraní společenských her se tak po chvíli všichni odplazíme do postelí s tím, že tuhle noc se už určitě konečně dospíme.
Tatínku, hlavně mě nepusť
