26. červen 2013
Z deníku otce: Slovensko den třetí
Ráno je trochu náročnější než předchozí dny. Musíme zabalit a dát vše do aut a to ještě před půl 11. Nakonec to i s těmi malými uličníky přeci jen stíháme a můžeme vyrazit za dnešními plány.
Nejprve vyrážíme znovu na Hrebienok. Zbyly nám dva neprojeté lístky a nahoře půjčují koloběžky, takže si se Slávkem chceme zkusit sjet dolů. Maminky si zatím s dětmi zajdou někam do kavárny. Po výjezdu nahoru si zamlouváme monster koloběžky. Jsou to takové robustní koloběžky z ohromnými tlustými koly, jako se dělají u motorek na čtyřkolky.
Celí natěšení už, už chceme jet. Ale půjčovna ještě nepremává. Prý za 20 minut. Tak čekáme. Po dvaceti minutách prý ještě asi deset minut, na cestě je po včerejší prudké bouřce hodně štěrku a písku, bylo by to nebezpečné. Tak zase čekáme a pak prý ještě deset minut. A nakonec, že neví za jak dlouho se pojede, ale ještě chvilku to potrvá. Po hodině už to chceme vzdát a sjet lanovkou zase dolů. Nakonec to ale dobře dopadá a přeci jenom ty koloběžky dostáváme i s malou slevou za čekání.
Cesta dolů je parádní zážitek, který za to čekání stál. Plán na zbytek dne? Vyrazit domů a po cestě se stavit na baštu v salaši Krajinka. No a pak případně koukat po hnědých cedulích a odbočovat k různým zajímavostem.
Když přijíždíme k té vyhlášené salaši, je jasné že tady se oběd konat nebude. Je narváno k prasknutí, plné parkoviště, pro davy lidí ani nejde projet. Tak se jede jinam. Nakonec končíme v kolibě u Dobrého pastýře. Sláva na parkovišti je volno. No jo, ale unitř ne. Místa nejsou a hned tak prý nebudou. Dilema zda hledat něco jiného kde bude volněji, nebo zůstat tady, kde podle zájmu asi hodně dobře vaří, dopadá tak že zůstáváme. Kdo by ty děti pořád dával a vyndaval z aut.
Čekání si můžeme zpestřit venku v dobově zařízeném okolí koliby. Se Staníkem tak poprvé zkouším houpačku na provázcích. Nejdřív na to kouká dost nedůvěřivě, a vůbec se mu na sedátko nechce. Jakmile ho ale usadím a párkrát zhoupnu, už se směje od ucha k uchu. Po chvilce houpání máme štěstí, náhodou se uvolnilo místo v restauraci, takže už jen vybrat jídlo a dlouho dlouho čekat, než nám ho udělají. Alespoň že jídlo je opravdovou odměnou za čekání, vaří tu výborně.
Trochu se nám to všechno protáhlo, ale ještě cestou stíháme jeden skanzen, který je zajímavý tím, že v něm ještě bydlí stálí obyvatelé a zbylé domečky se pronajímají turistům. Nicméně všude na cedulích je pozor na medvědy a kopec, který jsme ke skanzenu museli vyjet v autech na jedničku, bych po večerní procházce šplhat nechtěl. Ale možná, že s medvědem v zádech jste nahoře na kopci cobydup.
Do aut se dostáváme právě ve chvíli, kdy se spouští brutální slejvák. Než sjedeme z kopců dolů, je na silnici místo kaluží spíš taková malá říčka. Naštěstí jde projet a dostáváme se na silnici položenou o něco výš. Po silnici sice stále jedeme v proudech vody, ale už aspoň není strach o utopení auta. Nakonec musíme zastavit, protože viditelnost je nula nula prd.
Když opadne déšť na tolik, že je zase vidět na cestu, vyrážíme směr Praha. Náročnou a dlouhou cestu nám zpříjemní ještě večerní zastávka u benzínky. Piknik u dálnice na dece při zapadajícím slunci. Totální auto-romantika, doplněná komářím tankování prováděném na našich tělech. Pak už jenom dlouhá noční cesta, kolona v Bratislavě, chvíli zase normální jízda a pak ta dálnice začne šíleně drncat. Co to? Aha, to už jsme přejeli do Čech.
Táto, mámo a kdy jako přijde ten medvěd?
