30. prosinec 2012
Z deníku otce: Už je mi lépe
Samozřejmě, že jakmile jsem ráno rozhodl, že už je prckovi lépe a na krev nepůjdeme, tak zase trochu lezla teplota nahoru. Už to vypadalo, jak budu poslouchat, že jsme na ten odběr měli jít. Holt když má maminka starost o dítě, nesmí se moc protestovat.
Mezitím nám skoro došly plenky a tak jsem musel dojet na nákup. Takové nákupní šílenství jako v pátek odpoledne, když víkend následuje silvestrovským pondělím jsem si dlouho neužil. Abych musel třikrát objet parkoviště v obchoďáku než najdu místo, no fuj. Nemuset pro ty plýnky, tak vezmu roha a přijedu jiný den. Aspoň, že fronta u pokladen nebyla až tak děsivá.
Po návratu z nákupu se naštěstí Staníkův stav trošku lepšil a v sobotu bylo jasné, že teplota sice pomalu, ale přeci jenom ustupuje. Staník už byl veselejší, začal zase víc povídat a hrát si. Takže jsme měli radost, že už mu je lépe. Jakmile jsem ho dal na hrací dečku, tak první co během chvilky udělal bylo otočení na bříško. Sice si nehrál moc dlouho a pak musel samozřejmě k rodičům do postele, ale hned bylo doma veseleji.
Vyzkoušeli jsme taky novou "mňamku", zkusili jsme mu místo mrkve dát červenou řepu. Takhle zašklebit se, po tom co ochutnal první lžičku, jsem ho ještě neviděl. Asi má opravdu chuťové buňky po mě, protože ani mě červená řepa nikdy nechutnala. No i přes jeho šklebivý odpor jsme do něj dostali skoro celou skleničku, ale litoval jsem ho. Nejen že marodí, ale ještě musí zkoušet takovýhle blivajz. Maminka se samozřejmě tvářila, že jí to chutná a že mu svým negativistickým postojem předjímám odpor k jídlu. No nevím, já se šklebil na tu chuť až po třetí lžičce, kdy jsem to musel otestovat, jak je to ohřáté. Vypadá to, že řepu už ale přeci jen zkoušet nebudeme.
Tak jako trošku ještě marodím, ale otáčet se zvládnu i tak.
