3. září 2012
Z deníku otce: Už je tady září
To nám to s tím prtětem ale utíká. Koukám z okna a ono už je září. Ještě že zatím nemusíme řešit aktovku. Tedy ne že by pro nás škola nebyla. Jenže my jí máme vlastně už od července, učební látka nese název rodičovství a bude to zřejmě mnohaletý studijní obor :).
Den po zapíjení byl krásně uplakaný, ospalý a chladný. Staníkovi dělá to chladnější počasí o moc líp než ty vedra. Není tolik rozmrzelý a věnuje nám víc úsměvů. V rámci "povídání s otcem", když ho mám tak na kolenou proti sobě mě bere mě za prsty, zabírá a mě napadne mu trochu pomoct. Šup a ten lumpík sedí. Hlava se mu trošku bimbá na strany než ji spacifikuje a srovná, já ho pro jistotu lehce podepírám po d rukama. Přeci jenom sedí mi na břiše, takže plocha pevná asi jako vodní postel. Ze svého úspěchu je ale naprosto nadšený, rozesmátý od ucha k uchu, spokojenost mu přímo čiší z očí a kouká na mě s čekáním na pochvalu. Samozřejmě jí dostává, jen si nejsem jistý, že se si s ním už takhle můžu hrát. Když ho ale pustím, tak prakticky drží sám, dokud nezabimbá hlavou moc, protože to ho převáží. Pro jistotu ho zase zpátky opřu o svoje nohy do polosedu/pololehu. A on hned šmátrá ručičkama po mých a šup už to zkouší znova. Snažím se mu nepomáhat, ale nevím jestli jen držím ruce pevně nebo mu trošku pomáhám. Každopádně do sedu se mi takhle dostane ještě třikrát. A pokaždé je z toho nadšený a je to pro něj podle výrazu nejúžasnější část dne.
Maminka na to kouká s nedůvěrou, protože si taky není jistá, jestli se to s takhle malým dítětem smí. O den později někde zjišťuje, že to nevadí, pokud se prcek takhle z polosedu do sedu dostane vlastní silou. Takže přitahovat ho nemám, ale když to přitažením za mé ruce zvládne, tak je to v pořádku. Nevím jestli to baví víc jeho nebo mě, protože ten jeho úžasně pyšný a vysmátý výraz pokaždé, když se mu to povede opravdu stojí za to.
Poslouchání rozhovorů maminky se Staníkem je taky výborná zábava. Odposlechnuto ve chvíli, kdy Lucka zrovna přebaluje plínku a uprostřed přebalování:
"Jo ty u toho ještě blinkáš? A co mám jako dělat?"
"Ne že mě počůráš, než ti tu pusu otřu"
"A víš pro blinkáš?"
"Protože moc žereš :)"
Podle Staníkova houkání to je zřejmě opravdová zábava.
Snídaně s mamkou. Tohle všechno mi dáš do mlíčka? To bude bašta!
