15. září 2013
Z deníku otce: Čutálista
Přestěhovaní a poskakujíc mezi krabicemi začali jsme radostný život v novém bytě. A protože se dělalo vše na poslední chvíli, nic totiž nejde podle plánu, tak nás nejprve čekalo pár drobností.
Pračku máme, jenže teče. Jak teče, měli jsme přeci dovoz i s odbornou montáží. Jistě, to znamená přijeli dva chlápci, přivezli pračku, zapojili ji i přes problémy s netypickou instalací přívodu vody a odpadu, pustili a řekli: "Pračka pere, vše funguje, nechte ji 15 minut doprat a je to". Děkujeme nashledanou. A jen co odjeli, pračka začala ždímat a téct u odpadu. Ach jo. Takže jsme sháněli objímku kterou se odpad stáhne. Máme krásnou novou kuchyň, jenže i tady se nějaká ta chybička našla. Neb nešlo zkontrolovat vše před nastěhováním, kuchyň se totiž dodělala den před stěhováním, tak po nastěhování zjišťujeme, varná deska je škráblá, vodovodní kohoutek je na jiném místě, sice typickém pro umyvadlo, ale my ho potřebovali jinde. Okno u něj se tak nedá otevřít. Aspoň že malému můžeme ohřát jídlo v mikrovlnce, jenže ... ehm, ona není v proudu. A ta elektrika je zkrátka za kuchyňskou stěnou. Nějak se na to zapomnělo. Digestoř není, nestihla do stěhování poštou dorazit. Baštit zřejmě zatím budeme jen rohlíky. Nevadí, drobnosti se ladí za chodu, kuchyně je doladěná den po nastěhování, takže řemeslníci skáčí přes krabice, my přesouváme co je potřeba, aby se zajistil průchod a večer můžeme kuchyň směle používat, jen s krabicemi a vybalováním se prakticky nepohlo.
Další den začínám oceňovat kouzlo terasy. Vypustím na ní Staníka a ten si tam odnese míč a začíná kopat. Naučil se to při finálním vyklízení předchozího bytu. Párkrát jakoby omylem čutnul do míče a už se žulil od ucha k uchu, běhal jak splašený a kopal do míče. Na terase je to pak ideální potrénovat, samozřejmě mu musím trochu asistovat a kopat si s ním. Pak se pouštím do stavby komody a Staník se plete jak jen nejvíc to jde. A tak hlídám nářadí, malé šroubky, aby na něj nic nespadlo, maminka se snaží vařit a každé odstrčení od té montovací nábytkové sady Staník kvituje ublíženým řevem. Paráda. Nakonec rezignuju na snahu uchránit toho našeho všudybýlka od nástrah malých součástek a zapojuju ho do montáže. O fous si nezarazí nařoubované spojky doprdele, to když z plna dosedá na na zemi položené díly. A pak vezmu věc pro něho nejnebezpečnější, tedy malé hřebíčky, dám mu je do ruky a chci aby mi je podával. A světe div se, ono to funguje. Já zatloukám zadní stěnu komody hřebíčky, Staník se žulí a po jednom mi hřebíčky podává. Spokojeni jsme oba.
V rámci stěhování taky objevil Ferrari. Tedy natahovací autíčka co jsem před pár lety kupoval na Shellce a od narození je schovával až vyroste. Kdepak čekat táto! Staník je našel položené v poličkách knihovny, nadšeně vypísknul, zamával s nimi v ručičkách a už s nima drandí po pokoji. Stačí natáhnout, autíčko se rozjede a Staník už peláší aby ho zase přinesl, nebo mi ho poslal. Samozřejmě trochu trpí pneumatky, ale to je jen do doby, než se naučí, jak do autíček správně strkat, jak je sundavat a jak ty auta opravovat. Přibude nám pak hledání pneumatik po celém bytě :).
Táto ukaž mi ten návod, já to pak smontuju raz dva.
